Korupce je projevem pokleslých mravů společnosti. Je kamenem na hrudi demokracie, jíž se pod jeho tíhou dýchá čím dál hůře. Avšak žádná rozumná vláda nemůže tuto zátěž z jejích prsou naráz odvalit. I ti nejčestnější z nejčestnějších, nejlepší z nejlepších mezi námi, se někdy bohužel musejí s korupcí smířit. Demokracie – to nejcennější, co tato země má – by totiž hluboký ničím neztížený nádech nemusela přežít.
Demokratický politický systém se skládá z institucí, kterých si lidé váží, které – ač se to nezdá – vzbuzují svým majestátem v občanech úctu. Z institucí, jimž propůjčuje autoritu i legitimitu šlechetná myšlenka demokracie, vlády v rukou občanů. Fakt, že politický systém funguje, přijímáme skoro tak automaticky, jako že zítra ráno vyjde Slunce a my se neprobudíme do tmy. Samozřejmost je však pouhou iluzí. Jeho fungování je totiž životně závislé především na třech věcech: na ochotě občanů se politickému systému podřídit, na důvěře občanů v politický systém a na předvídatelnosti uvnitř institucí politického systému samotného.
Občané se politickému systému dobrovolně podřizují, jen pokud věří, že je systémem dobrým. Systém disponuje v jejich očích autoritou legitimizovanou demokratickou ideou svobody a vlády práva. Když občané ve svůj politický systém a jeho instituce věří, když ctí jejich rozhodnutí, neváhají se na systém obrátit, když mají nějaký problém. Nesnaží se najít řešení mimo systém, protože věří, že systém jim řešení poskytne sám. Víra občanů v politický systém i jejich ochota se na něm aktivně podílet jsou základními kameny stability a řádu ve společnosti.
Nicméně žádný politický systém nefunguje pouze na základě víry občanů a právních předpisů, které jeho fungování upravují. V okamžiku ustavení systému dochází k zavádění rutiny ve vnitřním fungování jednotlivých institucí a jejich vzájemných vztahů. Rutina – ačkoli bychom to na první pohled neřekli - přispívá k upevnění předvídatelnosti vývoje uvnitř institucí a celého systému. Pokud lidé, kteří v nich sedí, vědí, jakým způsobem kdo na to či ono zareaguje, je jejich rozhodování mnohem snazší, a rozhodnutí procházejí hladce až na místa určení. Představíme-li si systém jako stroj, potom rutina a předvídatelnost je vazelínou, kterou je promazán.
Je snad až nemravné takhle teoretizovat, ale pokud je Česká republika opravdu takovou oázou uplácení, jak se povídá, je prakticky vyloučené, že by se korupce nestala součástí rutiny našeho politického systému. Její rychlé odstranění by nejspíše vedlo k narušení předvídatelnosti rozhodnutí uvnitř institucí. To by paradoxně mohlo vést k snížení efektivity jejich fungování. Informace a rozhodnutí by se vlivem „systémové očisty“ o poznání hůře dostávala tam, kam mají. Stroj by se také dost dobře mohl zadrhnout.
Krom toho, každá vláda, která by se rozhodla jít korupci „tvrdě po krku“, by se určitě nevyhnula zveřejnění každého nového odhaleného případu. To by asi s přihlédnutím k „rozměru“ korupce v ČR vedlo k všeobecné deziluzi a ke ztrátě autority institucí v očích veřejnosti. Mohla by být ohrožena ochota lidí podřizovat se rozhodnutím, i ochota se s důvěrou obracet na systém při řešení problémů. Všechny tři pilíře fungování politického systému by se mohly zhroutit naráz. Demokracie by se stala jen vlastním stínem a nastal by chaos, v jehož víru by se úplně rozplynula.
Zachování korupce je v národním zájmu a ve jménu demokracie a svobody. Tato odporná věta – oxymóron, zdálo by se – není protimluv. Je smutným zdůvodněním toho, proč by se i ti nejčestnější a nejmravnější lidé, lidé pevných přesvědčení a šlechetných ideálů, ti nejlepší a největší z nás, museli nevyhnutelně sklonit a podílet se na jejím udržování. Nikoli pácháním. Jejím tolerováním. A přece by to nebylo jejich morálním selháním: oddanost demokracii a ideálům, které zosobňuje, stojí výš, než víra v konání správného v každé situaci. Buďme shovívaví k naší vládě, ať je jakákoli. Občas je totiž nutné se dopustit malého zla, aby mohlo být uchováno velké dobro.
