- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nemluvím tu o restitucích. Nemluvím tu o lustracích. A nemluvím ani o nejrůznějších ústavech pro výzkum totalit. To jsou záležitosti, které k vyrovnání s minulostí jistě patří, ale jejich zvládnutí je otázkou víceméně mechanickou. Mluvím o politické kultuře, v níž neustále přetrvávají totalitní resentimenty.
Je zarážející, že se politická soutěž dvacet let po Sametové revoluci vede prostřednictvím jakéhosi „přízraku totality“. Je však znepokojující, jakým způsobem tento způsob boje elektrizuje společnost. Přízrak totality je ve volebním boji vyjádřen třemi historickými analogiemi:
Je příznačné, že zatímco pravice využívá v kampani přirovnání k minulému režimu, levice sahá do období mezi světové války, k pravicovému extremismu. Přitom pravicové strany jsou v tomto srovnání výrazně znevýhodněny společenským vnímáním „fašismu horšího komunismu“. Konotace spojené s komunistickým režimem zkrátka ve společnosti nejsou tak děsivé, jako ty spojené s nacismem či fašismem. Těžko tomu může být jinak po čtyřicetileté systematické démonizaci fašismu komunisty.
Mě však v souvislosti s výše napsaným napadají dvě otázky. Neudělá ze studentů David Rath a ČSSD svými výroky skutečně fašisty? Nezapomeňme, že ČSSD nevylučuje spolupráci s komunisty, a fašismus by se mohl stát opět tím, čím byl ve 20. a 30. letech – štítem proti komunismu; Která z politických stran je skutečným obráncem demokracie, když každý každého obviňuje z totalitarismu?
Další články autora |
Kosmetiku Mádara určitě od nás už znáte – potkat jste je mohli veletrhu FOR KIDS v Praze nebo také v nedávném v uživatelském testování, kde jsme...