O české politice...díl druhý: Regulační poplatky

Od doby, co se v roce 2006 ujala vlády středopravá koalice, se spoluúčast pacientů na zdravotní péči stala evergreenem všech kampaní, jež proti sobě obě strany vedly. Zrušení poplatků se za ony tři roky stalo sázkou na jistotu, pokud jde o volby. Zprava se argumentuje nutností, zleva potom „vůlí lidu“, respektive jeho nevolí. Ačkoli zdravotnictví není úplně politologické téma, rozpor v argumentech z politologického hlediska analyzovat lze.

Ukazuje se zde zásadní rozpor demokratického režimu – co má vláda dělat? Je-li demokracie vládou lidu, měla by se potom v systému zastupitelské demokracie vláda řídit tím, co lid chce (tedy tím, co Rousseau nazval volonté générale – obecnou vůlí), nebo tím, co je objektivně nutné? Teorie reprezentace rozlišuje několik typů zastoupení.

Prvním je správce, jenž je zvolen pro svou objektivitu a který nepodléhá změnám nálady obyvatel. Jeho protikladem je potom delegát, který nesmí učinit nic, k čemu by nebyl lidem přímo zmocněn. Třetím (a posledním, který zmíním), je tzv. model mandátu, v rámci něhož dochází ke zmocnění vládce k vykonání programu, který představil před volbou, avšak ponechává volnost v řešení situací, které nebylo možno programově předvídat. Mandát je tedy jakýmsi kompromisem správce a delegáta (viz Andrew Heywood – Politologie).

Na základní štěpné linii pravice-levice v českém politickém prostředí lze pozorovat odlišný přístup ke kompromisní podstatě mandátu. Je-li totiž něco kompromisní, potom je to „mezi tím a oním“ a je tedy možné se přiklánět více na tu či onu stranu. Srozumitelně to lze říci tak, že současná česká levice chápe svůj mandát více delegátsky, což se navenek projevuje jako populismus, a pravice naopak více správcovsky, tedy zaváděním méně populárních kroků.

Ponechám zde polemiku, která se na toto téma vede mezi teoretiky demokracie, uvedu jen základní nástin – delegátsky pojatý mandát přináší více demokracie, větší podíl lidu (míněno většiny obyvatel) na výkonu moci. Správcovská demokracie naopak omezuje demokracii na „právo vybrat si vládce“, avšak je větší zárukou efektivity systému. Zdravotnické poplatky se v tomto sporu staly jakousi esenciální záležitostí, na níž lze celý problém demonstrovat.

Česká sociální demokracie používá k vyargumentování zrušení poplatků sociologické průzkumy, z nichž plyne převážný nesouhlas českých obyvatel se spoluúčastí. Tyto průzkumy lze s nadsázkou označit za „vůli lidu“, již se ČSSD cítí povinována – coby delegát – respektovat. Proti tomu se staví ODS (a dnes též TOP09), jejíž argumenty jsou podloženy několikamiliardovými příjmy do zdravotního systému a zlepšení zdravotní péče o nejzávažněji nemocné, a především tvrzením, že státem plně hrazené zdravotnictví si již nemůže ČR dovolit. Přesně v souladu s tím, jak by měl jednat správce.

Až potud je pro mne, jako studenta politologie, postoj obou stran zcela pochopitelný a jasný – jedná se o tradiční pravolevý konflikt mezi svobodou a spravedlností, a rovností. V tom však v praxi lze pozorovat několik zásadních konceptuálních rozporů, a to z obou stran. V té pravicové koncepci (tedy poplatků) je problém od samého počátku. V levicové (bezplatné) je problém jasně patrný až v kontextu posledních týdnů až měsíců.

Základním problémem poplatků je jejich všeobecnost. V době zavedení neexistovaly osoby od poplatků osvobozené (a pokud je mi známo, dodnes se na tomto faktu změnilo pramálo). Jen obtížně lze společensky obhájit zpoplatnění osob, které nemají a nemohou mít žádné příjmy – novorozenců, dětí, postižených lidí a studentů. V případě důchodců (a to jak starobních, tak invalidních) to je na diskusi, tam je limitní systém možná na místě. Druhým, méně závažným nedostatkem, je potom samo nastavení systému regulačních poplatků, kdy v případě nemocnic připadá „výtěžek“ nemocnici, jako celku, ale v případě soukromých praxí se poplatky stávají formou příjmu (byť je třeba je také danit). Lékař se soukromou praxí je podnikatel. Který jiný soukromník má státem zajištěný příjem? (vynechme z diskuse zemědělce). Tyto problémy však nelze pouze jednostranně přičítat pravicovému myšlení, ale rovněž selhání levicové opozice, která je jen velmi neochotna k jakýmkoli kompromisním řešením.

Levicový problém je patrný až v současnosti. Ačkoli sociální demokraté prosazují všeobecné zrušení zdravotnických poplatků (což je přesně v souladu s pro mne samozřejmým odlišným přístupem k mandátu), připravují zároveň krok, jehož důsledky nejspíše s českou volonté générale úplně nejsou. Jak uvedla ministryně zdravotnictví před časem v Otázkách Václava Moravce, zrušení regulačních poplatků způsobí v systému pětimiliardovou trhlinu, kterou bude nutné v zájmu udržení současné úrovně zacelit.

Tuším, že v úterní MF Dnes, jsem objevil sociálně demokratické řešení pětimiliardového problému – odstranění stropů na sociálním a zdravotním pojištění. A samozřejmě zvýšením sociálního pojištění o nejméně jedno procento. Důsledky, které si pramálo voličů uvědomí, jsou dva – na jedné straně příliv několik miliard do systému, ovšem za současného snížení buďto platů (o nejméně jedno procento), nebo počtu pracovních míst. Sociální demokracie tedy svým voličům nabízí zdravotnictví zdarma. A nižší platy. První je zcela v souladu se sociologickými průzkumy. Rád bych, aby se objevil sociologický průzkum, který by ukázal nakloněnost lidu druhému.

Nemohu neuvést paradox sociálně demokratického řešení. Zatímco regulační poplatky člověk platí pouze v případě, že se stane pacientem, sociální a zdravotní pojištění se projevuje měsíc co měsíc na výši čisté mzdy, a to bez ohledu na fakt, že člověk vůbec nebyl nemocný. A každý si spočítá, že jedno procento na sociálním pojištění měsíčně je mnohem větší suma, než jednorázových 30,- jednou či dvakrát za rok. Sociální demokraté chtějí „co nejvíce peněz pro co nejvíce lidí“, nechtějí „šetřit na lidech“ a naopak chtějí, aby tíhu ekonomické krize nesli ti chudší co nejméně. Paradoxně však hodlají tahat peníze na zdravotnictví právě z jejich kapes.

Cílem této eseje není prosazování pravice a hanění levice. Jejím cílem je poukázat na nefunkční politickou opozici v českém prostředí. Politické antipatie lídrů levice a pravice – tedy ČSSD a ODS – narostly na takovou míru, že blokují možnost konstruktivní kritiky a kompromisů v zásadních oblastech fungování státu. Programy obou stran jsou založeny na vymezování se vůči oponentovi, což je z hlediska politického marketingu úspěšný tah, z hlediska přínosu systému se však mohou snadno v delším časovém horizontu proměnit v katastrofu. Jen obtížně se však na přístupu „všechno, nebo nic“ může něco změnit. Politický marketing vytvořil něco, co lze nazvat „voličský diktát“ očekávání. A diktátu je třeba se držet, opak totiž znamená značná rizika.

Takže ačkoli se domnívám, že i v sociální demokracii jsou si většinově vědomí, že odstranění regulačních poplatků není v důsledcích sociální, že mnohem sociálnější přístup by bylo úsilí o osvobození bezpříjmových skupin od jejich placení. Boj o zrušení poplatků za položku. Boj proti poplatkům jako formu příjmu. Avšak díky diktátu voličů si tuto pragmatičnost nemohou dovolit. Rovněž se domnívám, že v ODS o nedostatcích také ví, proto by sociálně přijatelný kompromis byl průchozí skrze obě velké strany. Leč nastavení kampaní stran, které nejsou ochotny riskovat ztrátu pozic, bude kompromisům opět téměř nepřístupné.