Konec dějin. Tak nazval Francis Fukuyama rozpad bipolárního světa po roce 1989. Ohlásil věk vlády demokracie, svobody a lidských práv. Věk míru bez válek a sfér vlivu. Věk bez velkých událostí, období malých dějin. Nový světový pořádek. Euforie z demokratizace zemí bývalé sovětské sféry vlivu a zpočátku slibný vývoj Ruska směrem ke svobodě k něčemu takovému skoro vybízel. Naivně.
Konec dějin skončil v roce 2000. Vladimir Putin vystřídal – aniž by byl zvolen - Borise Jelcina ve funkci prezidenta Ruské federace. Rázně ukončil obnovený konflikt v Čečensku a přinutil oligarchy Jelcinovy éry buďto k poslušnosti, nebo k emigraci. Z Chodorkovského udělal exemplární motivační příklad. Po krátké křeči svobody se v Kremlu opět ochladilo. Začal se formovat nový světový řád. Úplně jiný, než ten Fukuyamův. Úplně jiný, než ten, který vyhlásil George Bush starší v roce 1991.
11. září 2001 spustilo řetězec událostí, jehož připínající se články lze díky médiím pozorovat takřka v přímém přenosu. Přenos informací "live" však paradoxně překrývá starší a podstatné události těmi novými, a mnohdy proto takřka nelze rozpoznat pokračující řetězení a krystalizaci nového světového řádu. Války v Afghánistánu a v Iráku stály na počátku eroze primátu kapitálu USA. Válka v Iráku potom vedle americké ekonomiky nahlodala rovněž transatlantické partnerství. Když George W. Bush dával dohromady „Koalici ochotných“ proti Husajnovi, ukázalo se, že NATO již není pevný monolit kolektivní obrany – Francie a Německo, vedle Velké Británie ústřední členové Aliance (nepřítomnost Francie ve vojenských strukturách byla vždy více formální, než skutečná), se od americké operace velice ostentativně distancovaly. Terorismus se nestal nepřítelem srovnatelným se Sovětským svazem - takovým, který by si svou silou vynutil jednotu.
Americké dluhopisy financující oba konflikty vypustily do světa dřímajícího čínského draka, dobře živeného již od dob Richarda Nixona a Henryho Kissingera. Když v roce 2003 vypukl v Dárfúru v Súdánu etnický konflikt, komunistická lidová Čína v Radě bezpečnosti OSN vytrvale vetovala rezoluce namířené proti Súdánu, protože Súdán uspokojoval rostoucí čínskou poptávku po ropě. Jediným dokumentem RB OSN přijatým v souvislosti s tímto konfliktem se nakonec stalo zbrojní embargo uvalené pouze na oblast Dárfúru, které elegantně demonstrovalo nástup mocenské Číny hájící nekompromisně své zájmy. Čína na oko odsoudila Súdán, svého dodavatele, ale sankce povolila uvalit pouze na jeho konkrétní část. Zbraně tedy do Dárfúru již neputují přímo, ale zprostředkovaně přes Chartúm. Zcela legálně. Ne nepodobný přístup lze ostatně pozorovat i v případě Íránu, dalšího surovinového partnera Číny.
Rostoucí význam čínského kapitálu pomalu kompenzuje deficit lidských práv komunistické Číny v očích západních zemí a jejich veřejnosti. Olympijské hry v Pekingu 2008 se namísto prostředku k liberalizaci, vynucené tíhou soustředěného veřejného mínění, staly výkladní skříní úspěchů komunistické strany Číny. A právě v době, kdy svět pozoroval precizní organizaci olympiády v Pekingu, se na Kavkaze rozhořel konflikt nebývalé důležitosti. Rusko bez souhlasu Rady bezpečnosti naprosto flagrantně porušilo svrchovanost a vnitřní suverenitu Gruzie. NATO vzneslo pouze formální protest. A Valdimir Putin s Dimitrijem Medveděvem prohlásili Kavkaz za oblast „Blízkého příhraničí“. Akce v principu totožná s Kosovem 1999 ukázala, jak je imperativ lidských práv 90. let instrumentalizovatelný: Ruská federace jasně deklarovala návrat k mocenské politice, když zaštiťujíce se lidskými právy dosáhla vlastních mocenských cílů, tedy ovládnutí Osetie a oslabení amerického spojence v oblasti.
Tou dobou probíhal na rovině USA – Rusko také jiný spor. Spor o protiraketový štít ve střední Evropě. Spojené státy oznámily záměr vybudovat raketovou základnu v Polsku a radarovou v České republice, obě mimo oficiální vojenské struktury Severoatlantické aliance. Zároveň s tímto sporem se začala světem šířit ekonomická krize, která drasticky otřásla americkou pozicí v mezinárodní politice a tím dramaticky posílila pozici Ruska a Číny. A v USA proběhla výměna Bushovy administrativy za administrativu Baracka Obamy. Zkraje roku 2009 Rusko Evropě připomnělo svůj návrat k mocenské politice, když na několik týdnů přerušilo dodávky plynu do zemí EU.
Hospodářská krize uspíšila to, co bylo víceméně zjevné již od rusko-gruzínského konfliktu v srpnu 2008: neudržitelnost pozice USA v rámci světa a postupnou transformaci americké zahraniční politiky do podoby mocenské politiky sfér vlivu. Barack Obama krátce po inauguraci oznámil záměr stáhnout se z Iráku. Celosvětová působnost USA se začala pomalu omezovat.
V dubnu 2009 vyhlásil Barack Obama v Praze svou vizi bezjaderného světa. Nedlouho potom dochází k utlumení amerických protiraketových ambicí ve střední Evropě, které velmi dlouho zatěžovaly rusko-americké vztahy. V září Barack Obama projekt protiraketového štítu definitivně odpískal. Mezitím Čína potlačila (mnohdy krvavě) vlny protirežimního odporu v Tibetu a v Ujgursku. Takřka bez reakce mezinárodního společenství.
Počátkem letošního roku byly oznámeny další dva kroky na cestě k Obamově pražskému bezjadernému světu: USA deklarovaly úmysl stáhnout z Evropy svůj jaderný arzenál, který byl po celých 60 let páteří bezpečnostní strategie NATO v Evropě, a který měl zajišťovat zaručenou ochotu amerického lidu jít do války na obranu Evropy v případě napadení Varšavskou smlouvou; Dimitrij Medvěděv a Barack Obama známili záměr podepsat novou dohodu o omezení jaderných zbraní.
Dohoda omezující jaderné arzenály obou ústředních nukleárních mocností byla za pozornosti celého světa a obrovského nadšení podepsána v Praze v dubnu 2010. Signatáři se dohodli na omezení počtu jaderných hlavic na cca 1500 kusů na obou stranách. Zároveň však došlo k něčemu, co se dalo v kontextu událostí po roce 2000 předvídat, ale co pozornosti veřejnosti díky všeobecné euforii z vize bezpečnějšího světa uniklo: došlo k faktickému předání střední a východní Evropy zpět do sféry vlivu Ruské federace.
Barack Obama totiž podepsal smlouvu, která dávala Rusku možnost jednostranně odstoupit v případě, že se bude cítit ohroženo. Pokud tedy bude Obama chtít svou pražskou vizi naplnit, bude muset střední Evropu vyloučit z jakýchkoli významnějších obranných projektů, ať už bilaterálního, nebo aliančního charakteru. Jinými slovy - Barack Obama svým podpisem "New START" stvrdil, že Amerika nemá ve střední a východní Evropě relevantní zájmy. A zatímco USA a Rusko vzájmeně delimitují nové sféry vlivu, Čína pokračuje ve své africké surovinové misi (nejnověji se dohodla na strategické spolupráci s Nigérií), a prostřednictvím ekonomických institucí, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci, vymezuje svou vlastní vůči Rusům a Američanům.
Nový světový řád není a nebude řádem demokracie a spolupráce. Je neustále v procesu konstituce, avšak základní prvky začínají být čím dál patrnější. Nový světový řád bude řádem mocenské politiky sfér vlivu. Mezi dominantní mocnosti světa se od roku 1989 stihla vmáčknout komunistická Čína. Po krátkém období liberálního chaosu začíná krystalizovat řád, jehož součástí mají ambice se stát vedle USA, Ruska a Číny také sekundární rozvojové mocnosti na vzestupu: Indie a Brazílie, které již podnikají první ekonomické (ale i vojenskopolitické) krůčky a kupují si vstupenky do klubu nejmocnějších.
Transatlantická spolupráce již není tak pevná, jak byla v době studené války. Ústupem USA od páteře obrany Evropy – jaderných zbraní (bez ohledu na diskusi, kterou to v alianci vyvolalo), podepsáním dohody, jejíž platnost je podmíněna ruským pocitem ohrožení, a nečinností v případě Gruzie byly síla, váha a vliv NATO ve světě citelně oslabeny. A Rusko a Čína to ví. Amerika si již nemůže dovolit poskytovat exkluzivní bezpečnost pro Evropu. Nedává to najevo, ale pomalu směřuje k určité formě isolacionismu. Evropa si musí zvolit alternativní způsob zajištění vlastní bezpečnosti, pokud se nechce stát arénou, v níž se – podobně, jako v Africe – budou střetávat zájmy velmocí.
Nejpřirozenější platformou k zajištění evropské bezpečnosti je Evropská unie. Se značnými obavami sleduji krizi, do níž se EU dostala kvůli Řecku. Na cestě ke společné evropské bezpečnostní politice jsme se zastavili. Jen doufejme, že neuděláme krok nazpět. Doufejme, že současnou krizi Evropská unie využije k vlastní transformaci, ke zvýšení své efektivity a k odstranění největších vnitřních kontroverzí. Chce-li Evropa po 65 letech překročit stín, do něhož se uvrhla dvěma katastrofálními konflikty, chce-li se Evropa stát budoucím šestým pólem světa, a ne světovým kolbištěm, musí se Češi, Němci, Poláci, Francouzi, Britové a další evropské národy smířit s tím, že Čechy, Němci, Poláky, Francouzi, Brity a dalšími národy budou pouze uvnitř Unie. Ve světě musí být Evropany s jednotnou zahraniční a bezpečnostní politikou. Jen to je klíč k svobodnému přežití národů v novém světovém řádu po konci dějin.
