Shodou studijních okolností jsem před nedávnem musel číst dva obdobné dokumenty – národní bezpečnostní strategii České republiky a tentýž dokument Spojených států amerických. A tato zkušenost mnou poněkud otřásla. Ne proto, že by obsah daných dokumentů byl nějak dramatický, či zásadně rozdílný. To opravdu nebyl. Nýbrž formou, jakou jsou tyto strategie podávány.
Jsem v tuto chvíli asi trochu povrchní, když se dívám na formu a ne na obsah. A mnozí humanisté a další lidé by mne za to mohli (od)soudit. Ale v některých případech si zkrátka myslím, že o formu prostě jde.
Americká „National Security Strategy“ na první pohled vzbuzuje úctu. Takřka ihned podvědomě poznáte, že v rukou držíte něco oficiálního a především velmi důležitého. Naproti tomu „Bezpečnostní strategie ČR“ na vás okamžitě dýchne strohou oficialitou. Ale ničím více. Necítíte, že se jedná o něco důležitého. K dokumentu zkrátka od pohledu nezískáte úctu.
Nebudu popisovat, čím se vizuálně oba dokumenty liší. Jednoduše přiložím obrazový doprovod. Obrázek si jistě uděláte sami. V čem však tento rozdíl spočívá? Proč se dokumenty České republiky tak zásadně formálně odlišují od těch jiných? Abych předešel nařčení ze zjednodušení problému a zbytečného hanění svého státu, podíval jsem se na obdobné dokumenty Velké Británie, Německa a Rakouska. I v tomto srovnání však ČR zůstává kvalitou zpracování kdesi vzadu.
Bezpečnost státu je bezpečností jeho občanů. Proto se domnívám, že prezentace strategie, jakou stát zamýšlí svou bezpečnost zajistit, je věcí zasluhující odpovědný přístup. A úctyhodnou prezentaci. Tím, že český stát přenechává vypracování takového dokumentu byrokratům Ministerstva obrany ČR, tím, že se spokojí s prezentací formálně odpovídající nekvalitní studentské seminární práci, dává občanům, ale i mezinárodnímu společenství najevo, jakým způsobem se k bezpečnosti staví.
Přestože přístup ČR k vlastní bezpečnosti nemusí být tak neodpovědný (naopak - může být klidně vysoce odpovědný), lajdáctví ve vlastní prezentaci ji stále řadí mezi „pochybné země východu“. Možná by pomohlo, kdyby stát v těchto záležitostech méně spoléhal na byrokracii. Náš stát má relativně rozvinutou akademickou sféru, ovšem ke svému prospěchu ji nevyužívá. Veřejná soutěž akademických pracovišť a think-tanků v některých dosud výlučně byrokratických odvětvích by jistě přinesla zvýšení kvality nejen po stránce obsahové, ale i formální. Stát by mohl jednoduše využít „tržních mechanismů“ a zvolit nejkvalitnější produkt. Ostatně, prospěch by byl oboustranný.
Uvědomme si pro jednou (a napořád), že nejen naše chování, ale i náš vzhled buduje naši pozici ve světě. Image není pouze otázkou charakteru, ale designu. A ten v tomto případě není něčím nákladným. Je pouhou otázkou motivace a vztahu jedince ke své práci.
