Já si dovolím, protože jsem zažil. Pravidelná roční setkání pacientů, sestřiček, lékařů jsem již jednou popisoval. To je ta první chvála. Loňské se nekonalo, firma oznámila, že již nebude sponzorovat...
Když jsem obdržel pozvání na letošní bowlingový turnaj a setkání, myslel jsem si, že firma přehodnotila situaci. Nepřehodnotila, ale našel se tým obětavých pacientů. Sehnal bezva sponzory a obnovil započatou tradici z roku 2013.
Připomínám, čím je toto setkání výjimečné…
Připadáte si, jak jsem zdůraznil minule, jako na srazu spolužáků. Akorát vám nebudou sedět ročníky, respektive třídy. Rovněž učitelé jsou různorodí, jen mají jedno společné – vyučují obor „dialýza“. Obor, který není zrovna pro pacienty procházka růžovou zahradou, ale díky skvělému týmu lékařů a sestřiček, vedenému paní primářkou Dagmarou, je vnímán, dá li se takto charakterizovat, hodně pozitivně.
Další specialitou tohoto sportovního srazu je milá „povinnost“ účastníků – pochlubit se nějakým kulinářským klenotem. A mohu potvrdit, že „chlubení“ přesahuje obsah všech přítomných žaludků dohromady. Já se „blýskl“ pikantní celerovou pomazánkou, ale vedle tatarského bifteku s topinkami, či nadýchanými řízečky, tlačenkou a jinými dobrotami… nevím, nevím. O sladkém ani nemluvím. Zvláště punčové řezy sestřičky Irenky, mňam!! „Nedožily“ se jedné hodiny.
Druhá část občerstvení – pitný režim! Libovolný druh pití byl zajištěn bezplatně z daru sponzora. Fungovalo vzorně a díky pozornému personálu prakticky nedošlo k momentu, že by účastníci konzumovali za „své“. Dokonce i děti běhaly se zmrzlinovými pochoutkami a množství nebyl problém.
Překvapení večera číslo jedna – živá muzika. Kapela Gipsy Harry Band a jejich zpěvačka ve slušivé kombinéze. Gesto a bezplatný dar jednoho z kytaristů - pacienta dialýzy. Nádhera z romské komunity. Její muzika byla krásným podbarvením příjemné atmosféry, která naplno vypukla po skončení sportovní části.
Sportovní část byla plně v režii neúnavné paní primářky Dagmar.
Losovačka, rozmístění na příslušné dráhy a „litý“ boj šestičlenných družstev začal. Co na tom, že někteří měli problém se správným úchytem „děravých“ koulí, že si museli někteří vybírat ty nejlehčí vzhledem k problémům s hybností, že občas otloukali okraje drah… bojovali, jak jsou zvyklí díky svému handicapu – statečně!
Každý povedený hod aplaudován, všechny poražené kuželky (Strait) huronsky vítány.
Dobojováno, paní Dagmar píše diplomy pro vítěze, vyhlášení výsledků na terase, focení vítězné trojice družstev. Krásné poháry pro družstvo na prvním místě, věcné dary pro druhé i třetí. A potom…
Společenská zábava. Je tak nějak jiná, temperamentní. Že by kapelou? Jistě, a svíjející tanečníci, snažící se zmítat v rytmu romské muziky – bezva.
Loučení a večer. Jako obvykle, neskutečné, milé a bezprostřední.
Sliby, dojetí, očekávání.
Moc se těším na příští setkání. Pokud mne milá sestřička Irenka opět pozve.
Děkuji touto malou reportáží pacientům, lékařům, krásným sestřičkám a všem dobrým lidem, kteří se umí takto sejít a navzdory své těžké zdravotní diagnóze, skvěle povzbudit.
Moje hluboká poklona patří i organizátorům, zejména panu Tomášovi ze společnosti Open studio handicap a samozřejmě empatické paní primářce Dagmar.
Děkuji za přečtení. Jiří
