Tak to teda ne, takhle se o nás psát nebude, a že já blbá to vůbec četla! To snad nemyslej vážně?! Samý renomovaný, pchá… prej expert na chování zvířat! Nějakej John Bradshawa. Nikdy jsem to jméno neslyšela, ale když může psát takovýhle moudra, je asi dobře, že jsem vobčas raději slepá.
Tak třeba, že se kočky chovají k člověku stejně jako k sobě rovným, tedy kočkám a taky ho jako kočku vnímají. I když asi poněkud přerostlou, hloupější a neschopnou bez řečí komunikovat jako my na rozumné úrovni.
Šiš, můj Júra je sice trochu přerostlej, je pěkně chytrej, možná i mazanej, ale na mě to zatím nezkouší.
Vím, vždyť ho porád pozoruju… Teď zrovna dělá nějakej plot proti kancům. Lítá s metrem, kope díry, strká do nich takový zelený tyčky, běhá jak šílenec s různě velikejma kamenama a něčím to zalejvá! Nerozumím co je to beton, ale když jsem si lízla, nic moc.
Komunikaci zvládá bravurně. To už mám okoukaný. Když vaří a mně to voní (skoro pořád), nenápadně se přimotám a lehce mňouknu: „Dej mi koštnout, prosím. Kdyby nerozuměl, tak mi přeci nic nedá, že jo?“
Nebo: Kočky člověka vnímají jen jako zdroj tepla, jídla, pohodlí a bezpečí. Jaké bohapusté bláboly!
Teplo u Júry?! To je jako nosit sovy do těch řeckejch Athén. Kdybych občas nepřitopila svým kožichem, tak se nedočkám. Když konečně zatopí v krbu, čučí do plamenů anebo ťuká na stole do jakejchsi malejch čtverečků.
Jídlo jsem už zmínila – on se teprve učí. Dneska mi udělal nějakou směs, která voněla. Hlavně mi nedává těstoviny celý, ale pěkně je rozmašluje. Přidal mi jednu menší misku, kde mám skoro pořád nasypány ty chrastící perníčky. Prej abych si občas zobla. Dobrej nápad, využívám. To víte, taky musím občas dát najevo, že to moje lísání není tak docela zadarmo. Vypočítavost? Vůbec ne, to my se jenom tak škádlíme a já stejně vždycky končím na zádech. To jeho drbání na mým bříšku je fajn a já mu z lásky zase udělám pár „škrábanců“.
A vnímání bezpečí? Jasně, vždyť jsem si ho sama našla. Je sice ještě ve „zkušebce“, ale vypadá to nadějně.
Výše zmiňované pohodlí není samozřejmostí, musela jsem si ho na gauči tvrdě vybojovat. Je fakt, že už to není priorita. Vezmu za vděk i křeslo na terase a v nejhorším krabici pod stolem.
Vědeckej mudrlant napsal, že si nosíme zakousnuté myši před dveře jako pojistku, kdyby miska nebyla plná. Tak to teda ani omylem! Potřebujeme se pochlubit trofejí, jsme přece především lovci, že? Když je za to nějaká kapsička nebo pohlazení, nejsme proti.
Ten kočičí „machr“ dokonce napsal, že si myš nesu domů proto, abych ji mohla v klidu sníst. Blbost na „několikátou“! Přeci ji nebudu tahat zbytečně daleko. Je fakt, že ty Júrovi perníčky jsou lepší, ale to máte jako křížovky u lidí – musíme si ten vrozenej smysl nějak trénovat.
Mně to připadá, že se na nás chce porád někdo zviditelňovat a hledá na našem chování nějaký hnidy. Nebudu proto ani komentovat názor o otírání o nohy a zvedání ocásku na pozdrav – prej nejvyšší projev naší lásky!
To my teda máme jinej.
Júra sedí na stoličce nebo v křesle. Pleskne se do kolen a zvolá: „Šup Éli!“ Když mám náladu (hlavně po dobrý mňamce), skočím mu do klína a za zvuku "motůrku" mu trošku „zmasíruju“ svetr.
Tak to jen aby bylo jasno. Éliška
