Volby, statistiky, rozbory, jaké budou koalice, boj o křesla, vyjednávání o koryta na radnicích. Karlovy Vary, moje město tápe…Oranžový senát a tradiční lži. Šílená masáž a levné řečičky ze všech medií. Ke zblbutí. Tak to teda ne!! Konec! Oprášil jsem svůj stařičký retro hi-fi gramofon a vložil do něj jaksi uklidňující černý kotouč. Nevybíral jsem, spíše jsem sáhl naslepo a vytáhl. „NÁVRAT GEMINI“ rozeznělo se mým pokojem. Nerušil šum ani praskání stařičkého poškrabaného elpíčka. Vašík zpíval „STÍN KATEDRÁL“ a já omládl o čtyřicet let. Pak rok po roku, nezapomenutelné písně a filmové melodie Karla Svobody. A když mi Karel poradil, jak se ruší žal s úžasnou ohnivou „LADY KARNEVAL“, bylo mi už skvěle. Volby nevolby, klid v duši, pohoda.
A pak jsem se mi vybavila jedna trochu pochybná definice seniorů:
„Lidé, kteří mají málo peněz, ale zato hodně času“.
A pustil jsem se do malé úvahy. Posuďte sami:
Definice úsměvná, zdá se. U některých sedí, u mnohých sotva…Pro většinu státních rentiérů (důchodce mi zní jaksi nelibozvučně) právě čerstvých, současných či budoucích má však tato zjednodušená definice úskalí. Nechci generalizovat, pokusím se tedy jen o malou osobní bilanci.
.Posledním dnem v zaměstnání se stáváte „prvňákem“ v závěrečné škole Vašeho života – Vysoké Seniorské. Jsem teprve, nebo už, ve třetím ročníku. Každý do ní vstupujeme v jiném dni měsíce. Já mám výhodu. Silvestr a Nový rok je dnem přechodu do dalšího ročníku a dobře se pamatuje.
Naše Vysoká je zajímavá. Nemá pevně stanovený počet semestrů, nedostáváte známky na vysvědčení ani zápis do indexu, chybí i pevně stanovení učitelé. Má však zvláštnost. Pokud jste u zkoušky docela nemožní a třeba i „proletíte“, nikdy vám není dána možnost opakovat ročník. A to je dobře. Znalý české nátury, propadalo by se třeba dvacet let. Mně by stačilo třicet. Bohužel, elixír mládí se nevede…Abych nezapomněl. Můžete si občas zastonat, dokonce zajít za školu!! Neomluvené hodiny jsou trvale zrušeny.
Další zvláštnost. My rentiéři nevypadáme stejně. Jako ti prvňáčci, které přivedou maminky a tatínkové. Vymydlení, našňoření, někteří s kytičkou? Kdepak!
Život je podivný a nespravedlivý výtvarník. Někoho ponechá štíhlým a s tváří jako dětskou prdelku, jiný je svalovec, ale tvář má jako čerstvé oraniště. Pánové obvykle vstupuji na poslední Vysokou už s hruškovitým tělem, ženy bohaté či méně bohaté na nadbytečné kilogramy. Jsou i sušinky, takoví vychrtlíci a vychrtlice, ale těmi většinou byli po celý život.
Kája mi právě zpívá „ŽÍT“. A to je startovní motto bez ohledu na vizáž, váhy a tvar.
Vstupujeme do posluchárny se zapálenou svíčkou, pracovně ji nazvěme „zdraví“. Jen Pán ví, kolik ročníků nám dopřeje absolvovat. Zvláštní!
Jako prckové jsme se s výjimkou prvního dne první třídy nehnali do školy zrovna s nadšením. Tedy já určitě! Ale do té poslední chceme chodit co nejdéle! Přímo zoufale na tom lpíme. A to, i když jsme těžce nemocní a dokonce máme smrtku na jazyku.
Jsem teprve „třeťák“ a škola se mi moc líbí. A nejen mně…
A pak ta setkání spolužáků. Po dvou, po desíti, třiceti, padesáti letech.
Nádhera, i když někteří chybí, ale jen proto, že chybí zájem. S počtem setkání přibývají i „navrátilci“. Nostalgie? Návrat ke kořenům nebo k zodpovědnějším a spolehlivějším spolužákům, od kterých se dá opisovat?
Ale Život opisovat nejde a už vůbec ne na poslední škole…
Pak setkání, na které se nedostaví ten a pak ta. Ne, že by nebyl zájem, ale pro ně škola skončila.
Navždy… Prostě Život není veselohra ani dojemný cajdák.
Rektor poslední školy bývá hodně tvrdý. Nebo jen spravedlivý...?
A to je zase něco, co je na naší škole zvláštní a jedinečné.
Žádné vysvědčení, žádné státnice ani slavnostní promoce.
Vlastně jednu máme. S krásnou a tesklivou hudbou. Dokonce jsme pochváleni. Vzorní otcové, maminky, milující manželé, dokonalí dědečkové.
Přesto o ně ani v nejmenším nestojíme.
Bojujeme s věkem, s nepřízní osudu, s nemocnými klouby, chorobami všech druhů, zachraňujeme co se dá. Vadnoucí tělo i pleť, zoufale se držíme posledního zubu a nejvíc té zatraceně rychle slábnoucí paměti. Rad k boji s posledním nepřítelem je mnoho. Louskejte křížovky, sudoku, začněte psát (můj případ)! Často odmítáme. Proč??
Chodíme přece do školy!?
Plané řeči, prázdná a dutá útěcha, náhrada za opravdové životní hodnoty!
Jsme sice studenti, do školy chodíme o sobotách, nedělích, ve svátek-pátek, mnozí na vozíčku, na francouzských holích nebo s nezbytnou „třetí nohou“, tak nepostradatelnou ve vyšších ročnících…Nemusíme ani platit školné, studijní obory si vybíráme dle libosti a bez přijímaček.
No není to nádhera, seniorky a senioři???
Studujete na elitní škole! Co můžete chtít víc?
Že se nazývá STÁŘÍ??
Že jste po celý život dřeli, poctivě platili daně, pojistky a mnohé další?
Nebuďte naivní !!
Koho zajímá, že právě obracíte v ruce korunky, třeba jen na skromnou hračku pro vnouče? Že nemáte z čeho šetřit ani na ty poslední slavné „promoce“, abyste jimi nezatížili milované děti?
To je přece přehlédnutelná drobnost, tak se nemračte!
Mám štěstí. Nenáležím zrovna mezi většinu seniorů v naší zemi, kteří jsou nuceni obracet v ruce ty zatracené korunky. Ale to, že se něco takového děje, pokládám za ponižující a ostudné.
A tak rozvažuji proč, já blbec, vůbec lezu k volbám?!
Proč mi vlastně není lhostejné, která strana zvítězí…?
Studentům té poslední a nelehké školy nakonec stejně žádná nepomůže!!
Dovolte závěrem citát Jana Wericha: "Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové a hloupé děti".
Zdravím a přeji hezký den. Váš Jiří
