V té blogerské smršti politických komentářů a získávání přízně čtenářů, jsem přemýšlel, že napíšu něco, co drtivá většina z nás nosí ve své trvalé vzpomínce....o mém panu učiteli. Jenomže nevím, zda mají v "nebi" internet a jestli si to mé vyznání můj pan učitel vůbec přečte?? A jestli ještě nemají, nevadí, hezká trvalá vzpomínka je naše vnitřní bohatství a já jsem rád, že tato lidská vlastnost vůbec existuje.
K napsání této vzpomínky mne inspiroval „oldies“ film, jehož titul jsem si vybral jako nadpis, v originále "Jo sir, with love". Hlavní hrdina filmu Sydney Poitier, mladý černošský nastupující učitel, je pro mne nádherným vyznáním povolání učitele.
Moje vzpomínky se vracejí hodně zpět, do začátku školního roku a mého nástupu do 4.třídy základní školy. Do třídy vstoupil zhruba 25-ti letý, mladý pan učitel, s bujnou hřívou tmavých vlasů a poněkud, jak napsat diplomaticky, nesymetrickým pohledem. Dovolil jsem si vložit ilustrační foto z V.třídy k posouzení. Pana učitele není třeba hledat, já sedím na bobku úplně vpravo. Představil se a stal se naším třídním učitelem na celé dva roky.
Naše školní povinnosti plynuly běžným tempem a můj "budoucí oblíbený" pan učitel nám předával svá životní moudra. V našich "jalových" letech nic neobvyklého Svou laskavostí a láskou k dětem musel imponovat i svému ženskému okolí. Nevím, zda mu „status“ staromládenectví vydržel, není to podstatné.
Měl zvláštní hlas, hlas který dokázal příjemně pochválit. Stejný hlas však dokázal přísně ale spravedlivě pokárat. Jeho vyučovací styl byl, v jistém slova smyslu, hrou a povinností. Časem jsem na sobě začal pozorovat, že se do školy těším. Pan učitel Václav, tak se jmenoval, vedl s velkým úspěchem různé kroužky. Čas mu nikdy nebyl překážkou, „náš“ svobodný pan učitel, nikam nespěchal.
Nejkrásnější vzpomínky mám na tzv. „školu v přírodě“. Konala se v červnu, měsíci, kdy jsme pomalu zavírali učebnice. První výjezd jsme absolvovali ve 4.třídě do Volyně poblíž Strakonic, druhou „přírodu“jsme strávili na zámečku Favorit u Kynžvartu. Samotný fakt, že jsme „vypadli“ z dosahu rodičů, 14 dní učení v přírodě, na louce, celé dny v tepláčkách, dole do gumy. Odpoledne plná trampování, her a zábavy, výborně režírované naším Václavem a doplněné skvělou kuchyní našich „paní kuchařek“…..nezapomenutelné. Tyto „školy v přírodě“ zorganizoval v plné režii náš pan učitel. Pokud si uvědomuji, po jeho odchodu ze školy se již nikdy neopakovaly. Čí to byly zásluha - není třeba komentáře.
V září 2008 jsem, při poslechu rozhlasu a pořadu s učitelem roku - „Zlatým Ámosem“, na otázku moderátora o jeho vzoru v učitelské kariéře, zaslechl jméno „mého“ pana učitele. Velmi mě to potěšilo a ač jsem nevěděl kde bydlí, popřípadě učí, kontaktoval jsem moderátorku pořadu „Písničky na přání". Jménem svým a mých spolužáků jsem v živém vysílání, panu Václavovi dojatě poděkoval. Popřál zdraví a nechal zahrát hezkou písničku. Nedlouho potom, mi paní moderátorka „přeposlala“ mail od posluchačky, paní učitelky, která na toto přání reagovala. Sdělila mi smutnou zprávu.........můj *PAN UČITEL* se již na nás *dívá z nebe*. Potvrdila, že byl skvělý učitel, kolega a člověk. Nedožil se ani 58 let.
*Můj pan učitel se jmenoval *Václav KLEINHAMPL*
***Pane učiteli, vzpomínám na Vás s láskou.***
Zdravím a přeji hezký den. Váš Jiří
PS: Pokud se na mé mini-fotce poznají spolužáci a současní čtenáři, těším se na diskuzi či mail.
