Dovolil jsem si vypůjčit titulek mé oblíbené blogerky Ivany V. a sdělit vám, parafrázuji, že i já jsem si pořídil, ve svém věku rozvedeného seniora, domeček… spíše chaloupku strýčka Jiřího. Ale na tlapičkách trvám.
Na rozdíl od výše vzpomínané, jsem k tomu neměl žádný vážný důvod.
Vlastně ano. Potřeboval jsem ve svém Edenu změnit pohled na starou vojenskou maringotku, sloužící jako „kůlna“. No kůlna, spíše provizorní oáza kutila, zděděnou po původním staviteli a obyvateli. Jako trezor na nářadí však byla nedobytná.
Děs a hrůza, že?
Současně jsem byl nucen řešit velký problém – likvidace „lidové“ skládky na bývalé obecní parcele. Parcela byla, díky této zátěži, finančně za „hubičku“. No, pořádnou… Kromě obrovské fyzické dřiny jsem poničil plno elektro nářadí, odvezl neskutečné množství plastů, vykopal „poklady“, jejichž jmenování by bylo na dlouhý seznam.
Odměna? Prostor, jehož využití se rýsovalo až po hlavním problému – zrušení mé „dočasné“ dílny.
Jak naložit se získaným "dvorkem" a zahladit stopy po díře se zakopaného podvozku maringotky? Maringotky, kterou jsem zlikvidoval rozřezáním flexo bruskou. Týdenní řev brusky začal dokonce vadit vzdáleným sousedům. Nedivím se, bylo to „hustý“. Odpad jsem zpeněžil ve sběrně a zbytek využil na zasypání výše zmiňované díry.
Zkušenosti se stavbou přístřešku pro mého „krasavce“ byly k nezaplacení a tak jsem se odvážně pustil do stavby zakoupené stavebnice „domečku“.
Vytrval jsem, mé tělo, zatížené věkem a jedním infarktem, úpělo, ale výsledek… ? Nechám na Vás, ale já jsem „pyšen“.
Stále „ladím“...
Kde jsou mé tlapičky? Už holky vyrostly, zkrásněly.
Jsou děsně mlsný, ale bez nich by to nebylo vono. Dokonce už poznají zvuk motoru a trpělivě čekají u brány. Éliška u toho stačí udělat pár „pukrlat“, vyžadujících podrbání na jejím bílém kožíšku bříška. Je to mazel. A Čertina? Více konzervativní, start na misky má ovšem jako ve Formuli 1.
Povýšil jsem Eden na vyšší level…
Děkuji za náhled a přeji hezký den. Jiří
