V dřevních dobách svého publikování jsem napsal blog hodinového manžela. Věrní pamatují. Měl nádhernou odezvu, diskuze byla sama o sobě skvost, hodný pokračování. Napsal, ale zůstal konceptem v profilu. Dvakrát do stejné řeky?
Dnes jsem se rozhodl, že opráším myšlenku „hodinového“. Inspirovaly mě ženy, kterým na požádání dělám “ajťáka“. Nechlubím se, ale dostávám se do situací, které u mužů neznám. Hlavně proto, že tuto službu nežádají nebo mají doma nějaké „chytré“ dítě od 4 let a výše. Mé, omlouvám se dámy, klientky jsou středního věku (dosaďte si číslo), většinou bez partnera, děti v čoudu, vdovy či seniorky, mající doma pivního znalce.
Byl jsem požádán, mile ale úpěnlivě, svojí výbornou kamarádkou o tip na zakoupení notebooku. Kamarádka jede v mém autobusu přátel a vykáme si. Už asi 8 let. Stačí?
Do příběhu. Budoucí majitelka nemá internet, absolvuji v rámci funkce a vyzkoušených testech, pochůzku po operátorech. Požadavek na mobilnost splňují všichni hlavní, ale šanci má jen jeden – vybrán a schválen klientkou. Jak se potvrdilo u ní doma – skvělá volba, mám bodík a dobré kafe.
PC technika letí závratným tempem, požadovaná kritéria zněla jasně: rozsah ceny 10 až 15 tisíc, firemní spolehlivost, šedý nebo stříbrný designe, nekupovat z internetu a software pro lepšího začátečníka.
Zkuste pod takovou kuratelou vybírat z neuvěřitelného množství? Dal jsem dohromady, po skoro týdenním pátrání, seznam. Mé úsilí bylo okamžitě devalvováno!! Jak?
Zkrátím. Přijdeme do první prodejny (ve Varech je jich asi deset), prohlížíme vystavené krasavce. U jednoho zastavíme a rozzářené oči sdělí:„Ten se mi moc líbí“. Juknu do seznamu – značka tam je, ale v podstatně lepším vybavení a samozřejmě v jiné cenové relaci (ač v rozsahu). Táži se prodavače, zda mnou nalezený typ mají ve víře, že zajdeme i na jiné možnosti. Nemají. Ale vidina kšeftu je zažehnuta. „Objednáme“, švitoří. A bylo vymalováno. Zbytek seznamu na A4 si můžu strčit… víte kam.
Krasavce má majitelka doma a protože patří mezi plaché typy a tím pádem i nedůvěřivé, není lehké sjednat návštěvu „hodinového“. Tedy jako mě.
Podařilo se k oboustranné shodě a já doinstaluji vložený systém. Kdo kupoval notebook, potvrdí, že obsahují velké množství přeinstalovaných, vesměs zbytečných ale později placených programů. Nejčastěji je to útok na city „nováčka“ – antivir.
Odinstaluji přes jeho protesty, že licence platí ještě měsíc a vkládám jeden z neplacených. Sklízím od „začátečnice“ vyjukaný pohled typu „PROČ“.
"Proto, kdo je tady šéf?"
Vlastním CD s programy pro rychlou instalaci základních programů. Jsou to vlastně jejich instalační setupy a spustí se až po aktivaci. Instaluji.
Začínám výběr. „Začneme asi poštovním klientem“ navrhuji v dobré víře pochopení.
„Co to je, prosím?"
„Prográmek pro přijímání Vaší emailové korespondence. Potřebujete, určitě, že?“
„Nepotřebuji, mám poštu na internetu“ bezelstně odpoví.
V podstatě zde měla začít pointa celého článku, která spočívá v myšlení většiny ženských, kterou jsem při své „ajťácké hodinovce“ poznal. A není síla je přesvědčit. Prostě mají mail na poště alias netu.
Prokecal jsem vysvětlováním úvodu jeden formát blogu. Víte co?
Napíši ještě jeden a půjdu rovnou k věci.
Tak vydržte a hezký den přeji. Jiří
