Vážení a milí čtenáři. Několikrát jsem na blogu zmínil lásku a věrnost pejsků. Tentokrát neodolám a povyprávím příběh mé dobré kamarádky, které pejsci zachránili život. Je pro systém psaní blogu trošku delší. Zkusím, pro snadnější a větší čtenost, rozdělit na dva navazující. První část je víceméně popisná, druhá dramatická. Myslím, že autorka této nádherné zpovědi mi tuto autorskou úpravu odpustí.
Srpen 2012…
Před letními vedry ráda prchá do chladivé náruče přírody. Nemusí moc daleko od domova, jen na chatu, ke které má hlubokou citovou vazbu a od které má k milovanému Stříbrnému jezeru pouhých pár kroků. Dala mu tak romantické jméno, ale jde vlastně o zcela prozaickou přehradní nádrž s jiným názvem. Kamarádka tvrdí, že si jen stěží dovede představit někoho, kdo by při pohledu na rozlehlou hladinu s průzračnou vodou, ať už laskanou něžnými kapkami deště, vlnami bičovanými vichrem, v průtrži těžkých černých mračen, tajemně zahalenou v něžných pastelových barvách ranního oparu, v lázni slunečních paprsků nebo za temné noci, posypanou hvězdami a v pohádkovém svitu Luny, která jako by se v jezeře koupala, neoněměl obdivem a neměl pocit, že údolí uprostřed lesů právě někdo zalil čistým stříbrem…
Samozřejmě, že si nenechá vymluvit, že si povídá s ptáčky a v lese, že potkává srnky a že jsou tam dokonce i bažiny s bludičkami, tůňkami, kam chodí laně pít, že lesem se prohánějí víly a jezero se rusalkami jen hemží. A protože je v něm i s Apolenkou (pes) raději, než na suchu, je prý i jedna ruka s místním vodníkem. Pro ni je to nádherné místo se zvláštním a tajemným kouzlem, a přestože shlédla kus světa, tvrdí, že krásnější nepoznala …
Její láska k „živé“ vodě ještě vzrostla po těžké autohavárii, která ji doživotně odsoudila k chůzi na berlích. Voda jí prý dává zapomenout na omezenou pohyblivost, cítí se v ní svobodná a volná jako dřív…
A Apolenka - její třetí pejsek z psího útulku? Musím uznat, že je jí opravdu milou, mazlivou a nejvěrnější kamarádkou, která se od ní nehne a od prvního dne se přizpůsobila i jejímu hlemýždímu tempu.
Loňského léta pobývala na chatě se starší dcerou, vnoučkem a se svým druhem. Osoby však v tomto příběhu nejsou podstatné, hlavní roli hráli tři pejsci.
Cherrynka jejíž "majitelkou" je mladší dcera, již zmíněná Apolenka a pejsek s originálním a cizokrajně znějícím jménem - ČUDLÍK – „majitel“ starší dcery. Obě „holky“ jsou z psích „děcáků", PAN Čudlík je nalezenec.
Kamarádka je ranní ptáče, a protože zbytek rodinky jsou prý „sůvy“, nechává je vychrupovat, a když to počasí dovoluje, hrne se se všemi radostně vyvádějícími pejsky k jezeru, ještě spícímu v ranním oparu…
Ve vodě všichni chvíli vyvádějí, a pak plave dál sama. Její společníci zřejmě plavání v hloubce pokládají za nesmysl, a tak dřepí na břehu a bdělým zrakem sledují kamarádčino počínání. Po plavacím rituálu všichni šmejdí po lese a snaží se najít nějakou houbu. Loňského léta a v našem koutku země, bez úspěchu…
Prvního srpnového dne však bylo všechno jinak.
Jak vše pokračovalo? Jak se dostavila dramatická zápletka? Jak šlo o život? Že to nebyla selanka? Pojďme do pokračování…
