Toto arabské přísloví se mi vybavilo v momentě, kdy jsem slyšel příběh mého dobrého kamaráda Tomáše. Posezení v Edenu, dobré červené a uvolněná debata se dostala k zajímavému tématu – přátelství. Existuje, vznik, možný zánik atd.
Vlastně jsem si opět zahrál na moderátorku Ester z již bývalého pořadu. Jistě se vám vybaví "Pošta pro tebe".
„Vyprávěj Tomáši co máš k tématu,“ začínám .
„Víš, poznal a prožil jsem krásné přátelství,“ začne ze sebe soukat.
„Jak prožil? Něco se stalo? Už není?“
„Jo, zaniklo. Nečekaně a rychle“
„Vyprávěj, zní to smutně ale i zajímavě. Přátelství nemůže jen tak zaniknout. Je to dlouhodobě budovaný vztah, ověřený mnoha životními situacemi,“ navádím nit .
„Také jsem si myslel. S odstupem zhruba půl roku přemýšlím, kde se stala ona chyba, která dokázala naprosto nekompromisně zničit hezké přátelství“.
„Rozveď více myšlenku“ pobízím Tomáše.
„Vztah mezi dvěma lidmi, kteří k sobě hledali cestu přes absolutní rozdílnost povah, lidské empatie, citlivosti a sociálního postavení.
Vysvětlím. Už naše seznámení bylo svým způsobem unikátní - na netu. Virtuální slovíčkaření, obsah větného spojení, sarkasmus na jedné sociální síti. Přesto jsem k této osůbce, jmenovala se Gábina, našel cestu do jejího autobusu přátel. Byl jsem přijat a akceptován. Co to obnáší? Přetvářku? Ne, to neobstojí. Realitu? Zkusím. Jsem přirozený, předvádím a zaujímám praktickými radami. Nebylo to těžké, žila sice s vysokoškolským partnerem, ale pouze láskou se neuživíte, či nepřibijete polici na stěnu. Dělalo mi potěšení pomáhat Gábině v nelehkém osobním životě. Postupně jsem, díky její fenomenální paměti a krásnému vyprávění poznal, ale i pochopil složité rodinné vztahy. Stručně řečeno – stal jsem se rodinným přítelem. Tedy myslel jsem si to. Technicky jsem fungoval i jako počítačový expert, což se v závěru našeho příběhu ukázalo jako kontraproduktivní. Jestliže si ve vztahu novou známost oblíbíte, dostáváte se do stádia, kdy jste schopni omlouvat její nálady, bagatelizovat nemoc, tolerovat panovačnost. Prostě velmi růžové brýle.
Potřeboval jsem někomu pomáhat. O někoho se starat. Moc mi to chybělo. Zvláště v době, kdy jsem hledal zpětnou cestu ke svým dospělým dětem".
„Proč zrovna u této paní Tomáši,“ mentoruji.
„Víš, ona mi připomínala moji maminku, kterou jsem dokázal připravit na cestu k Bohu. Ve slabých chvilkách jsem se občas neudržel a takto ji i oslovil. Její dcery tuto nadsázku „nesly“ nelibě a bylo mi to taktně sděleno. Akceptoval jsem, ale pachuť zůstala.
„Co se stalo, že se to pokazilo?“
„Stala se vdovou a dědičkou majetku,“ povzdechne rezignovaně.
„Nechápu. Jakého majetku a proč vdovou?“
„Bylo by to na dlouhé vyprávění. Zde začíná řetězec nedorozumění, nenápadných lží a nepochopitelných vztahů. Bydlet a sdílet lože s partnerem – životní láskou, a současně být oficiálně v manželském svazku s jiným, není obvyklé. Vysvětleno - prý kvůli majetkovým vazbám. Společná chata, byt v osobním vlastnictví, budoucí závěť atd. Sice jsem nechápal, ale tak hluboko do osobního života jsem si nedovolil zasahovat. Přestože jsem po přečtení její biografie o něm věděl mnohé.
„Jaké biografie?“ vyzvídám.
„Aha, zapomněl jsem říci, že byla původně učitelkou, literárně činnou spisovatelkou, grafičkou – no prostě velmi vzdělanou intelektuálkou.
Ale to jsem dost odbočil. Zpátky. V našich filozofických debatách a meditacích si často stěžovala na velmi nízký důchodový příjem. Byl, to měla pravdu a tak jsem nabyl přesvědčení, že její pseudovztah může mít i materiální pachuť.
Před dvěma lety se jí podařilo prodat byt v lázeňské čtvrti (majetkové detaily vynechávám) a za získané prostředky pořídit hezký byteček 3 + 1 v okrajové čtvrti. Zbylé prostředky si chtěla uložit na klidnější stáří. Zařizování nové domácnosti a hlavně „půjčky“ její mladší dcery, která velmi dobře uměla vystihnout její mateřskou povahu, způsobily jejich značný pokles. Tvrzení o chudobě dostalo občas na frak. To když jsem, co by osobní řidič, navštívil s Gabčou nějaký supermarket. Házela do košíku zboží či potraviny bez pohledu na cenovku – prostě „Rothschild“. Jelikož jsem neznal způsob finančního soužití s partnerem Petrem, myslím si, že bylo dostatečné.
„Finance přeci nemohly být důvod nějakého nedorozumění?“ navazuji.
„Bohužel. V minulém roce nabraly události nečekaný, ale pro pointu tohoto příběhu, „očekávaný“ spád. Gábině zemřel německý manžel. Odcizení, jeho vážná nemoc a poslední kontakty - byla to jen otázka času. Nebo trpělivosti Gábiny? Drsně bych řekl: „Kdo z koho“? Čekal jsem alespoň patřičný smutek. Nenastal. Proč vlastně, že? Byl nahrazen chladnou kalkulací o dědictví. Gábina se stala nejen vdovou, ale i jedinou dědičkou“.
„Ale…?"
„Já vím co tě napadá. Ač jsem se stále, vážící si místa v autobuse přátel, snažil pomáhat, byl jsem z dědického „týmu“ (partner, notářka a potřební noví „přátelé"), řešící nastalou situaci, dobrovolně odejit. Obzvláště, když jsem při požádání o opravu programů náhodně zjistil, že Gábina měla trvalý přístup k nemalému kontu v Německu. "Manželovu", samozřejmě. Její chování, které mne značně překvapilo a rozladilo, bylo neslučitelné s naším přátelstvím.
Jedno moudro říká: Sebeúcta je pověst, kterou máš sám u sebe.
"Na pověsti si, milá Ester, dost zakládám.“
„Chápu Tomáši, lež do přátelství nepatří…“
Děkuji za přečtení. Jiří alias Ester
