Pokud nesouhlasím nebo nemohu pochválit, raději na blogy kolegů nereaguji. Nebývá to vždycky vhodné, někdy to může být i nešťastné. Tentokrát činím výjimku, protože reagovat prostě musím. Blog pana Kroupy (titulek jsem trochu poopravil) mne zaujal a přiznávám, přímo „nadzvedl“ negativizmem i výčtem všeho nedobrého a podivného, co se nám v naší konečně svobodné zemi povedlo realizovat. Končí slovy: Máme toho hodně, že ano? Máme však naději na normální budoucnost…?
Jistěže máme, pane kolego! Ale je třeba přihodit na druhou misku váhy i to dobré. Abych neunavoval sáhodlouhým povídáním, zmíním pouze nosná témata.
Máme přece svobodu slova! Ta úleva vyjadřovat nahlas vlastní názory a myšlenky, nemuset cpát do dětských hlaviček historické lži, hovořit bez jinotajů a beze strachu ze sankcí všeho druhu, atd., atd. Máme svobodu, i když někteří si ji svévolně přizpůsobují k obrazu svému, případně ji zneužívají, prostě jak se to právě hodí do krámu. A etický kodex novináře je pro ně neznámým pojmem (media, bulvár)…
A co my? Zapomínáme nebo si snad už ani neuvědomujeme, že ještě před „chvílí“ vůbec nebylo samozřejmostí plnými ústy kritizovat, nadávat, zlehčovat či zesměšňovat i velmi vážné problémy. A to typické pro českého člověka - radovat se, „když sousedovi onemocní nebo chcípne koza“, mne přímo děsí.
Nedávno jsem četl zpověď Jiřího Menzla – vynikajícího režiséra, osobitého divadelního herce, pokorného, skromného a moudrého člověka. Na otázku, zda je kolem nás dost důvodů ke zpěvu, odpověděl:
„Je! Když v člověku nepřeváží všechno to, s čím není spokojen. Měl by si uvědomit, že navzdory prezidentům a ministrům žijeme v báječné době, jakou naši předkové nezažili…“ a pokračuje: „Jistě je hloupé lhát si do kapsy, ale jsem pro pozitivní pohled. To nás učil Voskovec s Werichem a učí nás to i pan Suchý: vidět věci ostře, zblízka, ale ne přes černé brýle.“
Dovolím si k jeho slovům ještě dodat – „když ty černé brýle odložíme, uvidíme, že slunce přece svítí stejně pro všechny, a záleží jen na nás, jak jeho dar využijeme.“
Všeho, co jsme dosáhli a co máme, vyjmenoval pan kolega Kroupa dostatečně, avšak se slušnou dávkou sarkasmu. Jako by nevěděl, že všechno, co vtipně glosoval, se dá otočit a citovat v opačném gardu. Například opomněl možnost svobodně cestovat. Kamkoli na světě a na jak dlouho chceme.
To přece není zrovna zanedbatelný aspekt spokojeného života, že?
Dříve narození sotva kdy zapomenou na potupné martyrium kolem žádosti o vycestování, a to nejen mimo „socialistický“ tábor, ale často i do „bratrské“ NDR. „Vaše vycestování není v souladu se zájmy socialistického zřízení“, obvyklé lakonické zamítnutí…
Kdo dnes pozná, kde stávaly hraniční přechody s celníky, s ponižujícími kontrolami a že jsme se ocitli v jiné evropské zemi zjistíme až podle nápisů v jiném jazyce? Může cestovat každý a nejen vyvolený „někdo“! Samozřejmě podle nátury, tužeb a v neposlední řadě dle obsahu peněženky.
Pár přesmyček ze začátku kolegových výčtu máme...
Strana, která vyhraje volby, nemusí ještě nutně vládnout. Tedy pokud nedokáže získat podporu demokratických stran (jména dosaďte). Možná nás po příštích volbách čekají překvapení, ale nepředbíhejme.
Za ženy - sekretářky nebo ve funkcích ručí svým morálním kreditem strana. Pokud nezvládá, jde od válu.
Pana Havla nazývá pan Kroupa morálním guru a osvoboditelem od strašáka komunismu.
Jednačtyřicet let je pro něj pouhým strašákem?! Ideologii totality srovnávaná s ideologií fašistickou…
Pan Klaus byl jistě značně samolibý (a vrtošivý) člověk, avšak kdyby nebylo jeho nešťastné amnestie, dá se říci, že byl celkem uspokojivým presidentem. Teď máme presidenta třetího. Jeho činnost a chování posoudí až čas a historie. V článku k jeho zvolení jsem svůj názor vyjádřil jednoznačně, teď už nereaguji a snažím se nevnímat jeho fatální a těžko odpustitelné prohřešky.
Máme policisty, kteří lidi mlátí, máme sociální systém, máme evropské úředníky, máme pole se solárními panely a máme prázdné chlévy… Máme ministra financí – chameleóna, máme dálnici připomínající autodrom, máme daňový systém a máme Romy, se kterými se žít dalo, ale už se žít nedá… Kávu sladíme cizím cukrem, léčí nás lékaři, kteří neovládají náš jazyk, máme herce, které vídáme nezdravě často a jiné zase málokdy, atd.
Snad jsem vyčíslil vše, co kolega zmiňuje a co prostě „nevoní“. Nesouhlasím. Proč?
Protože sice máme nejen to všechno, co zmiňuje, ale hlavně máme krátkou paměť. Nevážíme si svobody, neumíme vnímat, že demokracie ještě neznamená lítání pečených holubů rovnou do huby, nejsme schopni vyrovnat se s faktem, že už nás nikdo „nevodí za ručičku“. Už se zase chováme socialisticky – na všechno brbláme doma a nic pro to sami neuděláme.
Ne, netvrdím, že je tu vše v pořádku. I mě mnohé štve, ale naučil jsem se (že by stařecká moudrost?) s brbláním a nadáváním začínat nejdříve u sebe. Rozvažuji, čím jsem tomuto či jinému šlendriánství napomohl, třeba jen tím, že jsem mlčel, a pak – rozvažuji, jak tomu „odpomoci“. Zlo, někdy jen zdánlivé, obracím, abych nakonec zjistil, že vlastně bylo přínosem. Kritika bez řešení je jenom pouhé žvanění o ničem, pane kolego.
A věřte, že mi je srdečně jedno, zda mě ošetří nebo léčí lékař jiné národnosti, jiné barvy pleti a s nedokonalou češtinou. Chodím za ním přece se zdravotním problémem a ne, abych si s ním pokecal. Důležité je přece jen, aby to byl dobrý lékař.
Závistivost českého člověka… (Jak jsem šťastný, že je mi tato „úchylka“ cizí!) O té bych mohl napsat zatraceně dlouhý elaborát… Byly doby, kdy se výplata dostávala v sáčcích. Výplatní pásku do nich vloženou, jsem nikomu neukazoval a na rozdíl od mnohých, jsem ji vlastně ani nepožadoval. Ale těch zlých pohledů, které jsem za svoje počínání registroval!
Nezajímá mne a už vůbec netrápí, proč ten je chudý a jiný zase bohatý. Ještě méně, jak ten „jiný“ bohatství nabyl. Pokud nepoctivě, jistě na něj dříve či později dojde a pak přece „Přej a bude ti přáno, dej, a bude ti dáno. Ne?
Trochu zelenám závistí jen, když je někdo hodně šikovný nebo umí něco, co bych rád uměl také. Bez přívlastků… Pokud nálepkujeme, přiléváme žluč, stres a koloběh nikdy nekončí. Hlavně v hospodách u pivečka, samozřejmě…
Že nevídám zrovna často svoje oblíbené herce nebo že dostávají jen podřadné role, případně „štěky“? To je přece jen a jen jejich problém! Máme svobodu výběru, tak vybírejme a nemudrujme nad aktivitami druhých.
Raději skončím nebo svým pozitivním náhledem ještě naštvu naše demokratické bijce a skalní pesimisty.
Jen ještě tolik: Vždyť máme všechno!!! Dobré i zlé, jako všechny malé zemičky. Nejsme kašparem Evropy, jak zmiňuje kolega, jsme prostě normální stát, který se teprve perně učí žít v demokracii a bez „strašáka“.
Čas od času se sice něco zvrtne, ale to přece ještě není důvod k černému nazírání na budoucnost. Tu musí mít pevně v rukou nová mladá generace, a pokud ji stíhám sledovat, nemám obavy a mohl bych se tedy klidně podepsat pod slova skvělého Ivana Mládka.
„Jsem šťastný, že jsem se dožil demokracie. Když jsme v Unii a v NATO a komunisti nemají za zády sovětské tanky, tak Česku nic nehrozí. Kapitalismus je jedinou životaschopnou alternativou (i když mi moc sympatický není). Budoucnost asi bude patřit levici, bude děsivá nezaměstnanost, padneme na dno (což mne jako penzistu už tak moc nezajímá). Vývoj půjde jako všude. Lidi dostanou rozum, přestanou si závidět a znovu zvolí pravici, která nás postaví na nohy. A kapitalisti poberou rozum, začnou lidi slušně platit. Jinak je ztrestá zase nějaká totalita a všechno jim ukradne. To není žádné vizionářství, ale lekce z politické ekonomie.“
Končím citátem: „Má se mluvit, když je třeba, když není třeba, má se mlčet. Kdo má v životě mnoho vykonat, má málo mluvit. (J. A. Komenský)“.
Snažím se tedy mluvit málo a jen, když je třeba.
Hezké dny Vám přeji. Jiří
