Všichni to známe a všichni si říkáme…proč právě já, proč se tohle muselo stát zrovna mně…Ano, jasně, jde o spoustu nevydařených věcí…Nákup, kdy zboží, na které máte zálusk, koupí zákazník před vámi, razítko, které nezbytně potřebujete, dává jen úřednice, které právě onemocnělo dítě, galanterie, kam po dvaceti letech zajdete koupit obyčejný zip, má zrovna ten den zavřeno, boční ulička, kterou vždy procházíte, se stane jednosměrnou právě v den, kdy tudy snad poprvé v životě jedete autem…Náhody? Náhody! Nebo opravdu „jen“ náhody?
Tak třeba vysněné hodiny. Ne běžné, ne obyčejné, ale velké kyvadlové. Bijící v půl a celou. Žádná baterie, obyčejný klíček a jednou měsíčně se opakující rituál natahování. Vzácné dřevo, kvalitní řemeslnická práce. Chodil jsem obdivovat, nakonec jsem zakoupil.
Pohled na skříňku hodin mě uklidňuje, zvuk bimbání neruší. Čas běží spravedlivě všem a všude. Hodinové kyvadlo mě o tom ujišťuje v celém prostoru bytu, dokonce i v místech, kam chodí i král sám. Hodiny navozují klid a vrací mně životní rovnováhu třeba po stresech prožitých při nákupech.
Měsíc uběhl jak voda a nepokoj, tedy kyvadlo, je v klidu.
Sláva, obřad natahování může začít. Vsunuji klíček, zatočím, hotovo.
Na spodní hraně hodin mě zarazí malý zvláštní kužílek dřevěného prach. Setřu. Za pár dnů zkontroluji. Kužel pilin je znovu na svém místě a je větší. Že by kombinace s přesýpacími hodinami?.
Pátrám pohledem, diagnostikuji možnosti, vymýšlím řešení. A ejhle!!
Horní část reliéfu stroje, dřevěná hrana, ozdobné ornamenty, zaostřuji.
Ano, je tam. Dírka. Otvor.
A když se v otvoru objeví zadeček jakéhosi tvora a počnou se sypat drobné piliny, jsem v obraze. Pracuje, brouček milý dřevožroutský!
Co následuje? Záruční reklamace.
Známá věc, z aktivní prodavačky se stává v mžiku nechápající, líná a neochotná ženská. Přesto se snažím, po chvíli se osoba na druhé straně pultu tváří, že snad i chápe. Ale pořád nic nedělá, neřeší, pak zvedne bezelstně oči a pronese tiše: „Já vám, pane, rozumím, ale proboha, jak mám tu reklamaci sepsat?“….
Bez nároku na odměnu nabízím obratem jednoduché řešení: „Zakoupené hodiny žere brouk".
Kupodivu, vše bylo vyřízeno na místě, výrobek je sice funkční, ale...neopravitelný.
Řekněte mi, proč právě já si musím donést domů hodiny, vyrobené sice z exotického dřeva ale s vzácným nájemníkem. A přitom stačilo, aby při prodeji prodavačka sáhla po vedlejší krabici!!
Nebo…obyčejný sklenářský tmel, zvaný také kyt??? Dříve narození znají, majitelé plastových oken nikoli. Ti asi netuší, o čem píši.
Tak zjednodušeně, prostě to něco, co je nacpáno mezi sklo a rám okna. Potřeba nákupu tohoto podivného artiklu vzešla při mytí oken mého singl bytu. Spískalo to bláznivé sluníčko, které odhalilo mozaiku poněkud déle nemytých oken.
Ajta krajta, vnějšími skly zatéká… No jóó…stařičký kyt chybí. Zakoupím, doplním, uhladím… jak jednoduché, jsem chlap, poradím si.
Největší sklenářství v krajském městě. Příjemná slečna v zakázkové kanceláři mi s úsměvem oznamuje, že kyt prostě došel. Já, celkem veselý senior, chvíli lapám po dechu, a když jej chytím, zaregistruji uklidňující doplňkovou informaci: „Ale zítra nám kyt dovezou, rozděláme a pozítří bude, pane“. A slečna švitoří dále, nakonec, prodávat nemá co, tak aspoň nějak vyplňuje pracovní dobu. „Naši lidé také nemohou zasklívat, tak nám stojí zakázky“ prozradí bezelstně na závěr jako perličku.
Svatá prostoto, sklenářství jak hrom a blbej kyt zastaví výrobu. Pochopím, že někdo zapomene objednat šroubek do Superba. Ale to je prkotina. Škodovka jede dál, linka se nezastaví, šroubek se dodá dodatečně. Ale sklenářství, kde tmel je, stejně jako třeba v teplárně uhlí, nezbytnou základní surovinou? Mozek mi to odmítá akceptovat.
A já se sem zrovna připletu v tomhle kritickém okamžiku. Dvacet let mě nezajímá, že mi okna chátrají, když se vzpamatuji, tmel není. No, řekněte, není to na mrtvici?
Můj problém, kdy bude tedy kyt, když já jej potřebuji okamžitě, má dvě možná řešení :
Dvě, jedno lepší a jedno horší. Začnu tím lepším: Kyt bude v pátek. Horší: Možná bude v pátek
Ano, podoba s ložnicí čistě náhodná… Příjemný večer, povídání ve dvou, očekávání, pak rychlé střídání se v koupelně. Přicházím do ložnice, ona už leží, tváří se, že snad i spí….
A vedle cedulka – Lásko, dnes ne, jsem unavená.
Dvě možná řešení. Lepší – zítra tam cedulka nebude. Horší – možná tam nebude.
Ihned mně bliká v hlavě věta: „Proč pořád já?“. A jsem vlastně na začátku úvahy.
Umím být ve správnou dobu na správném místě, ale permanentně blbě. Jsem klikař? Tahle úvaha se dá taky jednoduchou přesmyčkou otočit. Ale to už není veselé, to je osud.
Osud? Žádný osud, je třeba zabojovat a najít třetí řešení. A hlavně okamžité řešení. Okamžité, jednoznačné. Jsem chlap, poradím si.
Vracím se do kuchyně. I já vyrábím ceduli, spíš tedy transparent a hrdě ho nesu do ložnice.
Lásko, já neumím číst.
Zdravím a přeji hezký den. Váš Jiří
