Není to vědecká studie, či nové objevení Ameriky. Pouze mé vnímání stále se stupňující virtuální revoluce. Že mě to také „dožene“?
Předkládám fakta, která mě, doufám, ochrání – věk a zdravý rozum.
Posuďte třeba tento příklad. Viděl jsem avízo na stažení aplikace, která vám zaváže tkaničky na botě. Aplikaci si musíte nainstalovat do vaší „placky“ ale hlavně si musíte koupit boty, které to umí… To mě vůbec hlava nebere…Co takhle aplikaci na utření zadku? Že není možné? Fantasmagorie plackařů nezná hranic.
Když jsem toto téma probíral se svou dobrou kamarádkou, byl jsem „zprdnut“ jejím obvyklým: „Neřeš, jiná doba“.
Neřeším, ale píšu…
Pozorováním se dostávám k výše uvedenému titulku. „Plackaři“ mají neustálý pocit, že jejich čas a aktuální přítomnost jsou středem vesmíru. Proto střídavě vyndávají, pokud dokáží uvolnit jednu z paží, svůj „přístroj“ a kontrolují… Nesmrtelnost alias blbost… Statistiky mentorují, že každých 8 až 10 minut. Ten děs, že jsem deset minut nebyl-a in, že mě postrádá nekonečné množství přátel, že mě minul nějaký nekonečný dialog o konci světa… Napadá mě, že tito „jednorucí“ musí být v mnohé činnosti ohroženi rizikovým stresem …
** Jsem dlouholetý řidič a představa mobilu za volantem…? Vzpomínám si na jeden případ těžké a smrtelné havárie, kde byl nalezen telefon s rozepsanou zprávou sms… „Miláčku, za 15 minut budu doma, moc se těším…“ Krutý sarkasmus?! Možná, ale bohužel…
Do městského autobusu natlačí kočárek mladá maminka se sedící krásnou holčičkou. Holčička má nějaké problémy s čepičkou, pobrekuje. Mamina nemá čas... Za tři zastávky, zhruba osm minut, 4 x kontroluje placku!!
Myslíte, že je to normální? Tak se, vy jednorucí, proberte a začnete s tímto syndromem něco dělat.
Nemůžu si naivně myslet , že odložíte své „miláčky“. Ale... Napadá mě, možná utopistická, možná pitomá fikce: „Vypněte si internet“…
Ha… Kontakt v zadeli !! A nejenom kontakt, všechny "super" aplikace, které se svým neustálým jednorukým čuměním, snažíte pochopit.
Vážení „plackařii“, než pochopíte, jaké je počasí za dvě hodiny v „tramtárii“, uteče vám sdělení facebooku, že se jeden z vašich přátel “uprdnul“ na dovolené v Mosambiku. A to jsem se nezmínil o twitteru, neboť o smyslu „cvrlikání, švitoření, štěbetání“ vůbec nic nevím a nechci vědět.
A hlavně o tom novodobém fenoménu „selfie“. Wikipedie: „Selfíčko je typ fotografického autoportrétu obvykle pořízeného z ruky za pomoci digitálního fotoaparátu či chytrého telefonu (smartphone)".
Panebože, to je další „dílo“. Všichni „plackaři“, pokud se nehrabou ve zprávách, neposlouchají přiblblou hudbu nebo nehledají ztracený den, fotí… ! Ač v životě udělali maximálně pár fotek na tatínkově retro Flexaretě a někteří ani jednu, rázem jsou z nich profesionálové, kteří neustále potřebují každý zážitek, i sebeblbější, „cvaknout“. Vrcholem extrémismu, nebo spíše debility, jsem viděl v reportáži účastníka dopravní nehody v nedávné době – autobus a tramvaj v Brně – 40 zraněných. Všichni trošku „zdraví“ pomáhali, v rámci svých možností, postiženým ale také zaregistroval i „mladé plackaře“, kteří „normálně“ natáčeli či fotili tu hrůzu. Pochopíte tu trapnou závislost…??
Vše nafocené, pokud možno co nejdříve, poslat či „pověsit“ na nějaký „Twít“. Naše celebrity tam vypatlají neskutečné množství fotek a jejich ego silně roste počtem „lajků“ a zhlédnutí. Je to normální?? Nebo… Potkám kamarádku, kterou nevidím jak je rok dlouhej a když nespustí nějaký zdravotní problém, vytáhne placku a začne na mě chrlit fotomontáže svých nekonečných selfíček. Je čerstvou babičkou a tak má vnouče nafoceno 150 x jinak. Však to znáte, všechny malé děti jsou sice krásné, ale tak nějak mě připadají na fotkách v určitém věku stejní, ne-li podobní.
Uff, to je doba… A asi bude hůř, ale, jak říkala moje maminka, já už u toho nebudu.
Náhodou jsem se v čekárně u lékaře setkal s kamarádkou, která souzněla a vlastnila malé tlačítkové kecátko. Už je nadšená „plackařka“, zatím má obě ruce. Zdůvodnění? Služební "tlačítkáč" se poškodil a dostala placku. Beru, zvláště když vyjmenovává její přednosti - bezvadné ukládání a vyhledávání kontaktů zákazníků (je pojišťovačka), rychlé psaní sms, možnost navigace… Zatím ještě nemá připojený internet, ale uvažuje...! Prostě další „ztracená“.
Se svým tlačítkovým „smartphonem“ jsem spokojen, sms fungují a pokud mě někdo potřebuje, dovolá se. Občas… Já totiž asi zůstanu pouze u svého „utrženého sluchátka“. Nejsem svatoušek, podívám se párkrát za den, pokud čekám nějakou událost. Na "zamčeném" display dva symboly - obálka a telefon (sms a hovor). Pokud je u těchto ikonek číslo jiné než nula, reaguji. Občas a střízlivě. To znamená, že číslo čekám či jej mám v kontaktech. Ostatní ignoruji. Mám osobní vychytávku – „Nedovoláš se, napiš sms“… A víte, že to perfektně funguje v okruhu mých nejbližších přátel?
Jinak mám telefon na krásným „praku“.
"Každá vymoženost doby je zlý pán a dobrý sluha"... Hmm, filozofie mojí moudré kamarádky...
Téma, které jsem zvolil, a s trochou nadsázky napsal, se bude, nedej bože, opakovat, zhoršovat a nabere možná nevídaný směr.
Budu ignorovat, ale… Jiří
