Dovolil jsem si parafrázovat můj oblíbený rozhlasový pořad a stal se, pro potřeby mé úvahy, „jaktovidičem". Když jsem v dávné době napsal blog o mé kamarádce – pejskařce, někteří čtenáři jistě pochopili, že dotyčná byla moje partnerka. Bylo dost nepravděpodobné popisovat její příběh bez hlubší znalosti duše a krásného myšlení, kterým jsou tito lidé obdarováni. Milovníci pejsků jsou totiž obdivuhodné bytosti.
Naše přátelství už překonalo dva pejsky. V dobrém i zlém. To zlé se těžko popisuje, každý souputník ví, že ztráta psího kamaráda je pěkný zásek do psychiky člověka, natož ženské.
Když jsem, pro naprostou a pochopitelnou neschopnost majitelky kokršpanělky, byl požádán o ukončení jejího utrpení, svolil jsem. Kdybych tušil…! Hladíte její hlavu, šeptáte slova útěchy. Položená ruka na divoce bijící srdíčko registruje jeho zpomalující tep. Odcházející život z nádherného, nemocí poznamenaného těla. Pořád to mám v myšlenkách…
Deprese, výčitky, vzpomínání. „Už to nechci zažít, nového trapiče nechci“ slyším jako včera. Souhlasím, ale... kdy zase?
Po čtrnácti(!!) dnech jsem pozván na „prezentaci“. Čeho? Jasně, tušíte - nová kokršpanělka Ája. Přede mnou se na tenkých vratkých nožičkách batolilo pomilování hodné, trošku méně (zatím) ochlupené štěňátko. Předchozího pejska jsem „získal“ odrostlého a tak jsem se s úžasem díval na jeho kopii!! Stejné barevné ladění, pomalu i stejné skvrny, zatím ještě jenom naznačené. Na mé nechápavé „čučení“ bezelstně sdělila: „Víš, kamarádka si byla vybírat nějakého „papíráka“ a poprosila mě o pomoc. Tak máme obě“. „Jak obě“ nechápu? Snad si říkala…“? „Já vím, ale ona si mě vlastně vybrala sama. Z houfu adeptek přiběhla a drkla do mě čumáčkem. Mohla jsem odolat“? končí. A bylo, jak s oblibou používám, vymalováno.
Na dalších třináct let.
Jestliže předchozí vztah byl intenzivní, pro tento nemám vhodné pojmenování. Myslím, že oboustranná závislost to snad vystihuje nejlépe. Na častých procházkách jsem se s komunitou pejskařů přirozeně sblížil. Je úsměvné, že mnozí se neznají jménem, ale jménem svého milánka.
Čas plynul. Doslova. Pokud použiji „psí“ kalendář života, začala mít Ája v 90 letech dost problémů a některé (slepotu a hluchotu) jsem popsal ve výše zmiňovaném článku. Statečný boj „psí seniorky“ majitelka neustále prodlužovala. Za cenu značných výdajů a přestože jí bylo jasné, že jenom prodlužuje utrpení milované. Nechtěla se prostě smířit.
Konec druhého pejska byl stejně smutný jako prvního – Arinky. Měl jednu odlišnost – hrdinka příběhu, po týdenním boji se svědomím, láskou a ohromným smutkem, byla u jejího odchodu do psího nebíčka. Krutě statečná.
Nemusím vám popisovat následující měsíce.
Kolikrát jsem slyšel ono „Už nikdy“.
Dva roky statečně odolává. Když si však vzpomene na svou milovanou holku, zalijí se jí oči vzpomínkami. Na procházkách potkáváme šťastnější „kolegyně a kolegy“. Se všemi se vždy neopomene „pošochnit“ a fundované zhodnotit jejich stav. Je to dojímavé, rád je všechny pozoruji.
V poslední době jsem zaznamenal změnu. Slůvko „nikdy“ je opatrně nahrazeno „víš, já bych ale bojím se“. A vyjmenovává co by zase ztratila. Miska vah – zisk, se pomalu začíná zvedat. Opatrné dotazy na pejsky z útulků, vnitřní boj. Zatím…
Jsem bazilišek a nenápadně, vzhledem k tomu, že vím jak by ráda opět drbošila nějakého „přítele“, nahazuji udičku. Na jedné z procházek lesem kolem Varů potkáváme pána s vnoučkem. Na vodítku roztomilého „Čendu“. Jako vystřiženého z nekonečného seriálu o růžové zahradě. Neprošel bez povšimnutí. Vlastně nemohl. Jezevčík poznal že, „psí“ panička umí dobře šimrat za krkem a oušky. Mezi řečí jsem utrousil (zafabuloval), že si chceme pořídit něco podobného jako Čenda.
„No jestli máte zájem, čekáme štěňátka“ slyším. Divný, pejsek je pán.
Pán vysvětluje. „Náš Bertík byl připuštěnej – je to šlechtic a tak si můžeme jedno vzít“. „Levně“ dodává.
Zajímavá nabídka, náhoda? S díky se loučíme ale… červík se zvětšil a opět vrtá.
Vydrží a potvrdí se můj odvážný titulek? Útulek je v naší virtuální hře přítomen.
Tipněte si se mnou…
Pokud se trefíte, slibuji pokračování.
Hezké dny přeji. Jiří
PS: Váhal jsem zda pokračovat v novém formátu blogu. Zkusil jsem...
