Komu a jaké? Trošku musím rozvést příběh, který začal úúplně nevinně. Aktér – můj syn Jiří, který mě často nazlobí (ale mám ho stejně moc rád) a jsem nucen kvůli němu vymýšlet takovéto obezličky.
V titulku je skryt problém – jeho zuby nejsou pro můj vkus dobré. Když se zasměje, černé okraje hlavních zubů změní úsměv na pohled do začouzeného tunelu. Přemýšlel jsem, jak jej inspirovat k nápravě.
„Víš tati, já bych rád, ale fakt na to nemám a moje zubařka mi nic neudělá zadara“.
No, mimořádně nelže, neboť jeho nízký plat spolyká hnusná exekuce z mladické nerozvážnosti (nebo blbosti?), platba za nájem bytu a další věci, které, dle mého seniorského úsudku, vůůůbec nemusí. A mě řádně štvou.
Kouření. Fenomén, který mě, jako celoživotního nekuřáka trošku zvedá a samozřejmě mrzí. Nejen ta nehorázná suma za „dlouhej kouř“, ale jeho absolutní nesmyslnost.
Já vím, pijákům piva také nerozmluvíte, že jeho postoj u žlábku či pisoáru je vlastně házení peněz do záchodu. A že je tam může donést a spláchnout bez toho aby prošly jeho hrdlem. A přitom, podotýkám jako perličku, do 27 let mě kopíroval (a já byl pyšen). Poté parta a já nevím co – prostě začal hulit (dnes 36 let). A hulí, vzhledem k jeho platu, jako fabrika.
Návrh! Utopistický(?), ale každý blbý pokus je lepší než žádný, že?
„Přestaneš kouřit a já Tvé paní nekompromisní uhradím veškeré platby za skvostný chrup“ zkouším a dávám čas na rozmyšlenou. Bere si. Moc si od toho neslibuji, vím jak s tímto fenoménem bojují zavilí (není tam špatné y/í ?).
Situace má nečekanou gradaci a titulek vám po přečtení dalších řádek dá smysl…
Děti již dávno po rozvodu opustili mou domácnost. Slabá chvilka, úklid v bývalém dětském pokoji, bedna se starými vláčky. Vyhodím do sběrného dvora!!
Prohlížím a něco mi říká: „Pozor, to se někomu může hodit, udělej radost sběrateli“. Gůglím, zírám na fotogalerii. Vláčky stavebnice MERKUR, koleje, spouštěcí trafa, vagónky…
MERKUR, slavná předválečná firma má obrovské charizma. Než odvezu, zkusím inzerát a nabídnu za bezplatný odvoz. Zaregistruji se, ofotím bednu s vláčky a napíši inzerát. Nedlouho po zveřejnění, smršť odpovědí. Vědom si formy inzerátu o bezplatnosti, nechápu rozpaky volajícího a po chvilce přemlouvání svoluji za láhev červeného. Další volající neakceptuje bezplatnost a nabízí první sumu. S možností zaslání a vyrovnání poštovného. Hm, móžná, ale odvoz byl jasně formulován. Další nabídka je vážná, finanční a okamžitý příjezd.
Suma mě překvapila, opravu zubů Jiřího by pokryla(!). Morálně jsem chvíli odrovnán a jdu se projít na čerstvý vzduch. Srovnat myšlenky. V lese formuluji sms pro prvního volajícího, hluboce se mu omlouvám za nesplnění slibu a dávám nadějí druhému zájemci – finančnímu.
Přesmyčka se konala. Odmítám zdvořile další zájemce a otáčím dotazy přes sms (to bude účet). První volající se opět ozval a vysvětlil mě, jako laikovi bazarových obchodů (byl to můj první pokus), základní pravidla:
- první volající zájemce, slib, má se dodržovat
- červené bral jako vtip, chtěl se nějak vyrovnat
- řekněte si, zkusím akceptovat
- sděluji nejvyšší nabídku, akceptuje
- domluveno setkání, odvolán druhý zájemce s vysvětlením
- druhý zájemce navyšuje nabídku za upřednostnění
- nemám na to nervy, zatím odmítám s upozorněním, že zítra bude moudřejší dneska a výsledek sdělím…
Uf, mezitím odmítám řadu dalších mailů a sms. Když mi jeden volající, bez práva přednostního, bezelstně sdělil, že dávat takovýto poklad (?) zadarmo je nesmysl a že se na internetu vyskytují „přeborníci“, kteří obratem dokáží toto prodat za několikanásobnou cenu, jenom polknu. Fakt? Svatá prostoto! A když mi sdělí orientační ceny jednotlivých kousků „mé bedny“ začíná mě vysychat v krku a pocit hamižnosti za finanční nabídku se vytrácí v oparu naivity. I když původně… sběrný dvůr, však víte, pořád se stydím.
Píši tuto story, nevím jak dopadne. Jedno však splním. Pokud se zadaří, můj syn dostane dar bez podmínek. Já vím, určitě to neschvalujete, není to výchovné ale já bych byl šťasten, že jsem nikoho nepotrestal a morálně něco zkusil.
Ty starožitný vláčky MERKUR budou po letech nečinnosti zase jezdit na některém vlakodromu.
A dělat stejnou radost, jako mě pěkný zuby mýho kluka.
Držte mi palce. Jiří
