Nemějte obavy, nehodlám případné čtenářky odradit kapkou intimnosti, ale máme přece rovnoprávnost, tak o co jde?! Jak bych začal? No, dívky a ženy mají svého gynekologa, muži nad padesát a někdy dříve, mají urologa. Medicínského fachmana, někdy důvěrně zvaného „čurolog“, mám samo sebou také.
mám svýho plínkologa, heč...
Poprvé a pro jistotu mne k němu poslala moje půvabná „obvoďačka“ a přiznávám, že mi tím trochu vyrazila dech. Měl jsem však štěstí, prevence – normálně nepříjemná záležitost- se mi sice stala povinností, ale příjemnou, protože jsme s paní doktorem přibližně stejně „ukecaní“ a skvěle si popovídáme.
Při jedné prevenci a po odebrání obvyklých krevních testů, mi můj praktik „anděl v bílém“ sdělila, že mám zvýšené PSA!!!
Dobrý, ale CO to je?! Chvíli jsem z té noviny byl jaksi „mimo“, protože jsem stejnou zkratku kdysi už slyšel, ale v docela jiné souvislosti - s výrobou francouzských osobních aut (myslím Citröen).
Teď však bylo jasné, že nejde o auto, které by mi někdo moc rád daroval, ale o zvýšený "prostatický specifický antigen“ (PSA), což znamená, že co nejdříve musím naklusat k odborníkovi- urologovi.
Navzdory protestu „Jak musím, když nechcu?!“, jsem k urologovi „matlal“.
„Dám Vám doporučení, objednáte se a pak uvidíme, co dál“, nekompromisně pokračuje “anděl“, který mi právě „utnul típec“. Představa setkání se specialistou, o kterém jsem dosud netušil, že existuje, mi dodala odvahu k odmlouvání.
Ale to jsem tomu dal „na frak“!
„Už jste někdy byl na vyšetření prostaty? Ne? Výborně! Kalhoty dolů, na lehátko, zády ke mně a našpulit zadinku!“ slyším jako ve snu, před očima mžitky, tváře žhnou studem.
„Víte, paní doktorko, já na to jaksi nejsem vůbec připraven … Nemůžeme jindy?“ „Ne! A nebojte se, nic to není a ten váš zadek? Máte tušení kolik jsem takových už viděla?“ reaguje „anděl“ a navléká si gumové rukavice.
No, co vám mám líčit, chlapi ví o čem je řeč… Než jsem stačil mrknout, nekompromisně mi vrazila prsty do konečníku a já na chvíli ztratil dech…
„Máte to sice zvětšené, ale zdá se, že je to ještě v mezích normy“ konstatuje a hází rukavice do koše.
„To k tomu specialistovi teda jako nemusím?“ chytám se stébla.
„Ale kdeže, musíte! To bych si, jako vaše ošetřující lékařka, nemohla vzít na svědomí“.
Ach jo, uznal jsem, i když s těžkým srdcem. Vždyť má pravdu, protože my sami jsme za svoje zdraví zodpovědní. A tak už po dva roky chodím poctivě a pravidelně na „prevenci“, ale to moje „francouzský auto“ pořád není jak by mělo být… Ale je pod kontrolou, tak co se může stát, že jo?
Takže, lidičky, šup, šup! Pokud ještě nemáte svého urologického gynekologa nebo gynekologického urologa, tak rychle hledejte, ať něco neprošvihnete!
Hezké a zdravé dny přeji. Jiří
