Tak jsem došel k názoru, že jednou asi tvrdě doplatím na svoji upřímnost. Myslím jako bloger. Moje úvahy a články jsou střípky z mého života a jen občas je mlžím jinou identitou. Ale přátelé a známí mě stejně pokaždé prokouknou. Oslovení Lojzo, Karle v následném mailu, je usvědčující. Pak si přečtu blogy kolegů. Většina článků přetéká politickými klišé, ale přesto vyvolají diskuzi jako řemen a to nemluvím o karmě. Mrzí mne však, že se kamsi vytrácí náš krásný, typicky český a chcete-li Švejkovský humor. Utápíme se v hodnoceních, kritikách, ve škatulkování, osočování, závisti, falešné solidaritě a vím já v čem ještě. Jsem rád, že do takové „škatulky“ nepatřím.
Nedávno se můj kamarád dostal do netradičního sporu se svoji ženou. Nešlo o běžné manželské judo kvůli prkotinám typu zvednuté prkénko na WC, říhání, čistění zubů před spaním, šourání po bytě v nikoli zrovna čistotou zářících slipech, chrápání, požadování sexu v nevhodnou dobu či sporu o načaté pivo.
Ač je to k neuvěření, bodem sváru byl proslavený blob architekta Kaplického.
Že se nedohodnou politici, úředníci, architekti a dokonce ani pan president, to jakž takž chápu. Ale přijít o oběd kvůli vrcholně rozrušené choti, je důkaz, že „chobotnice“ stále žije.
Jádro pudla problému naší dvojice nebyla funkčnost, či estetika díla slavného architekta, ale jeho umístění. Paní místo nejen nevadilo, dokonce ho schvalovala. Manžílka však rozžhavilo do běla všechno. A už kmitala sem a tam ostrá slova o pokleslém vkusu, o umístění autorova díla, případně jeho „oštemplování“ na totální kýč.
Kamarád si posléze dal na kuráž panáka a zřejmě vzhledem k hladem kručícímu žaludku mi napsal zajímavý mail.
„Blob a knihovna versus tanga a Mánes“ zněl titulek jeho světoborné úvahy. Že by vyznání Mistru Mánesovi? No nevím. Nějak se mu to vymklo a zamotal do textu i dámské kalhotky. Koho myslel tou padesátnicí se ovšem dá jen spekulovat. Vím to, ale přece nepodrazím kamaráda!
Cituji jednu z jeho úvah: „Když se poněkud věkově pokročilá dívka, respektive padesátiletá bába mánesovského typu, natáhne rudá tanga a připadá si prudce módní a snad i přitažlivější, je na pováženou, ne?. Horší je to jak její vkus zhodnotí nejbližší okolí. V lepším případě vzbudí rozpaky, v horším výsměch nebo tvrdé odsouzení.
Prostě rozdílné názory na jednu věc.
Není tedy s podivem, že "vkus" bývá vždy vnímán velice subjektivně a v očích člověka s rozdílným názorem mnohé pak jaksi ztrácí pravý, či původní smysl i význam.
Umělecká hodnota díla umělce či přírody v mánesovském stylu je nade vši pochybnost, ale stejný je přece půvab v dámských kalhotkách typu tang!
A vůbec není podstatné kolik let je ženě, která si je obleče. Důležité přece je, aby ona byla spokojená a cítila se krásná! Nebo ne?
Avšak chyba lávky. Jsou oba skvosty – tanga a umělecké dílo důvodem k hluboké manželské rozepři, možná i krizi?
Zastánci uměleckých výtvorů se teď jistě budou cítit hluboce dotčeni.
Srovnávat či dokonce spojovat umění s nějakými tangy či s jinou částí dámského prádla?!
Dobře. Ale proč doceňovat dílo třeba Mistra Mánese a genialitu tang opomíjet?
Docházím k jednoduchému resumé a reakci na jeho veledílo:
„ Kamaráde, neblbni, je to přece tak jednoduché! Pan architekt a Tvoje žena mají prostě jen jiný vkus než Ty!“
A co? Důležité přece je, co oba cítí ve svém nitru!
Pan architekt, umění a knihovnu, Tvoje žena krásu a touhu líbit se za každou cenu a bez ohledu na věk.
A tady mi došel dech!!
Zdravim a přeji hezký den. Váš Jiří
