Znáte už manula?

Malé kočkovité šelmy jsou většinou i v Zoo velmi plaché. Mnohé z nich jsou pro nás návštěvníky ještě zcela neznámé, nebo o nich, kromě jména z tabulky, téměř nic nevíme.  Dovolte mi tedy vám dnes představit Manula.

Malé kočkovité šelmy jsou většinou i v Zoo velmi plaché. Mnohé z nich jsou pro nás návštěvníky ještě zcela neznámé, nebo o nich, kromě jména z tabulky, téměř nic nevíme. Což je velká škoda.

                                              Dovolte mi vám dnes představit Manula.

                                                      Manul - Otocolobus manul

Tato malá, chundelatá šelmička má přibližně velikost kočky domácí. Jejím objevitelem je Peter Simon Pallas a  podle něj dostal manul i své anglické jméno: "The Pallas' cat". V češtině bývá taky někdy označován jako kočka stepní, což ale více platí pro poddruh kočky divoké žijící v Rusku. Ve stepích ho většinou vůbec neuvidíte. Obývá kamenité suché oblasti až do nadmořské výšky 4800 m.n.m., vyhýbá se ale místům s vysokou vrstvou sněhu. Ukrývá se v opuštěných doupatech a norách jiných zvířat pod kameny nebo v malých jeskyních. Nešplhá moc dobře po stromech, zato je skvělý "horolezec". I při nebezpečí neuniká na stromy, nýbrž vyhledává úkryty při zemi. 
Oblasti výskytu:
Mongolsko, Čína, Tibet, Nepál, Afgánistán, Arménie, Indie, Iran, Kazachstán, Kirgistán, Pákistán, Rusko, Tádžikistán , Turkmenistán, Uzbekistán .... 

Původně byl manul přiřazován do rodu "Felis" a považován za předka dlouhosrstých plemen koček domácích, jako je kočka perská nebo turecká angora. Nové výzkumy ale ukázaly, že se manulové před asi 5,19 miliony let odštěpili od dnešních koček bengálských - rod Prionailurus a byli proto přiřazeni do samostatného rodu Otocolobus. 
Dříve byli manulové hubeni především kvůli jejich krásné srsti, dnes je jejich lov zakázán. Mezinárodní obchod je řízen podle přílohy CITES II. CITES - úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.

Ve volné přírodě se jejich počet odhaduje na zhruba 50.000 dospělých jedinců.

Popis:
Přes jeho malou hmotnost, jen 2-5 kg, působí manul velmi mohutně. Má podsadité tělo, hlava je široká, uši jsou oblé a jsou usazeny velmi hluboko. To mu umožnuje ve skalnatém prostředí perfektně splívat s okolím a pozorovat kořist bez toho, aniž by byl sám viděn. Čenich je plochý, čelist je kratší než u kočky domácí a má méně zubů - 28 místo 30. Zubní vzorec 3/3, 1/1, 2/2, 1/1 .
Spolu s irbisem patří Manul mezi kočkovité šelmy s nejdelší srstí. To není samozřejmě žádná náhoda, nýbrž přizpůsobení na drsné horské podmínky. Dlouhé chlupy na břiše mu slouží jako dokonalá izolační vrstva. Srst je nejen  velmi dlouhá,ale i hustá a měkce vlnatá. Na hřbetě žlutavé až červenavě šedé barvy, špičky srsti jsou bělavé, podsada je šedohnědá. Bříško a bradička jsou světlé. Na hřbetě, bocích a ocasu jsou tmavé pruhy. Zimní srst je výrazněji šedá a pruhování je v ní méně nápadné. 

Poddruhy:

Známy jsou tři poddruhy, které se od sebe liší zbarvenim srsti.
Otocolobus manul manul - má typické šedé zbarvení a žije v Mongolsku
Otocolobus manul ferrugineus - je spíše načervenalý a obývá okolí Kaspického moře, východní Sibiře
Otocolobus manul nigripectus - má velmi světlé zbarvení a obývá oblast Nepálu a Tibetu

Několik údajů:

Na lov se manulové vydávají v podvečer. jejich hlavní kořistí jsou pišťuchy (piky), malí hlodavci, hmyz, stepokuři a ptáci.
Teritoria samců jsou větší než teritoria samic a překrývají  teritoria několika samic, se kterými se páří. (Teritoriální polygynie - na jednoho samce připadá několik samic). Rozlohy teritorii přitom závisí na početnosti kořisti. Páření probíhá koncem zimy, severnější poddruhy se páří později než jižní populace, aby mláďata přišla na svět v teplejších měsících.
Březost trvá 65-70 dní. Ve vrhu jsou obvykle 3-4 mláďata, v Zoo jsou časté i vrhy s 6-8 mláďaty . 
Porodní váha je 70-100 gramů.
Chov v lidské péči
Manulové snášejí středoevropské vlhké klima velmi špatně a proto je zřejmě najdete jen v Zoo a ne v soukromém chovu. V přírodě, v chladných oblastech, kde manulové žijí, se baktérie či paraziti téměř nevyzkytují a manulové s nimi nepřichazí do kontaktu. Proto nemají potřebné protilátky a mají oproti jiným šelmám sníženou imunitu. Důvodem častého úhynu mláďat v Zoo jsou často  infekční nemoci, jako např. Toxoplasmóza. 
Při jejich chovu se tedy musí velmi dbát na hygiénu a to i co se týče stravy. Stejně jako my lidi jsou manulové náchylní na salmonelové onemocnění a proto se jim raději nedávají kuřata. V Zoo jsou krmeni králíky, morčaty nebo potkany.
Ačkoliv jsou manulové ve volné přírodě samotáři, v Zoo bývají často chováni v párech (a to i jiné druhy velkých i malých koček). Snášenlivost nezávisí na druhu zvířat, ale na jejich charakteru, některé dobře sžité páry dokonce společně odchovávají i mláďata. Ale i zde je třeba dávat pozor! Před pár lety zabila samice manula v pražské Zoo, v noci před porodem, svého partnera. Samci se proto raději 2-3 týdny před porodem oddělují ( a to nejen u manulů).
Mezinárodní plemennou knihu ISB vede Disney ´s Animal Kingdom na Floridě, evropsky program EEP vede Zoo Edinburgh.
Jelikož je manul odolný vůči zimě, je možné ho celoročně chovat venku. Manulové jsou citliví vůči horku a v létě či k spánku vyžadují ve vyběhu stíněné, suché ale chladné boudičky, chráněné před průvanem nebo vnitřní ubykace. Jako pletivo pro klece se používá drát o síle 2 mm s velikostí oka 24x48 mm (tento rozměr i brání úniku mláďat ). Většinou se ale z optických důvodů používá pletivo s většími oky, pancéřové nebo bezpečnostní sklo. Tělesná velikost manula bývá ale kvůli jeho dlouhé, husté srsti přeceňována - v Tierparku Berlín se dospělá samice protáhla okem pletiva o velikosti 14x7 cm.
Povrh venkovního výběhu se zpravidla pokrývá pískem, mulčovací kůrou, nebo se ponechává přírodní pokryv (tráva) s přirozeným porostem, který slouží i jako úkryt. Důležité jsou i dřevěné konstrukce, které slouží ke šplhaní, pozorování okolí, spánku či k péči o drápy. 

Zvláštnosti:
Vzhledem k velikosti těla má manul nejdelší srst mezi kočkami.
Nemňouká, vydává spíše zvuky, které znějí jako štěkot malého psa. 
Na rozdíl od ostatních malých koček nemá zorničky šikmé, ale kulaté jako u velkých koček. 
Manulové se dožívají věku kolem 12 let, nejstarší exemplář v lidské péči se dožil téměř 16 let.
Manuly najdete např. v  Jihlavské či Brněnské Zoo, Zooparku Chomutov, Tierparku Berlin, Zoo Chemnitz, Görlitz, Saarbrücken nebo v Zoo Zürich. 

Podobně jako tento článek je psaná i má kniha. Zajímavosti o chovu, životě ve volné přírodě, v lidské péči, rekordy ale i kratké příběhy o jednotlivých zvířatech. Pokud najdu dost čtenářů, vydám knihu i v češtině. Pokud se vám článek a zajímavosti o kočkovitých šelmách  líbí,  napište mi pod článkem komentář, co vás zajímá nebo o čem byste chtěli číst příště. Na Facebooku najdete tento blog pod názvem  "Kočkovité šelmi v lidské péči ".

Pomozte mi prosím tento blog propagovat a sdílejte ho se svými přáteli. Děkuji.

Použitá literatura a linky:

http://www.haustiger.info/wildlife/so-richtig-pluschig-der-manul-otocolobus-bzw-felis-manul/
W. Puschmann, D. & K. Zscheile: Savci - chov zvířat v zoo 
Wikipedia,

Welt der Katzen,

Zoodirektoren.de 

Zoo Jihlava,

Zoo Brno
www.markuskappeler.ch/tex/texs/manul2.html

Manul