Bez vody tady lze přežít pouhých čtyřicet osm hodin, hlásají některé vítací tabule před sjezdem do Údolí smrti. Největší americký národní park (kromě Aljašky) je dobré poznat nejen na vlastní oči, ale také na vlastní kůži. Znáte to horké sucho v nose a ústech ze sauny? Je to téměř totéž, jen na vás ještě svítí velká ohnivá koule, ale zato máte na co koukat.
Kruté přívlastky o tomto kalifornském území sevřeném pohořími Panamint a Amargosa jsou pravdivé. To však neznamená, že je zde mrtvo. Údolí dlouhé víc než 140 mil (cca 220 km) nabízí pestrou mozaiku nehostinné pouště.
V několika lokalitách se nachází poušť, taková, jakou si většina z nás představuje, žluto-bílé písečné duny, kde chybí jen karavana s velbloudy.
Zvláštní podívanou skýtá planina zvaná Ďáblovo golfové hřiště. Samotný název vypovídá o tom, že snad jen ďábel by byl schopen zde hrát. Z dálky místo vypadá jako oraniště, ale jsou to mohutné krystaly hornin ostré jako břitva.
Zabriskie point – asi nejkrásnější a zároveň tak trochu mýtické místo barevných jílů vytvarovaných zimní vlhkostí. Tuto část Údolí smrti i její samotný název si vybral režisér Antonioni pro svůj dnes už kultovní film s hudbou začínajících Pink Floyd.
Pod širým nebem tu stojí muzeum těžby boraxu, jako memento nelidské dřiny. Byl to důsledek zlaté horečky, ale objeven byl jen „borax“. Těžba, jak se časem ukázalo, byla nerentabilní.
Badwater Basin - je nejnižší místo kontinentu. 86 metrů pod hladinou moře, takže se nacházíte s trochou představivosti pod vodou, výšku hladiny názorně ukazuje cedule umístěná na skále. Je zde vyschlé solné sněhobílé jezero a jezírko s přírodními chloridy a sírany. Z tohoto místa je každoročně odstartován jeden z nejšílenějších ultramaratonů světa - Badwater run s cílem v pohoří Sierra Nevada na jeho nejvyšším vrcholu Mt. Whitney v nadmořské výšce hodně přes 4000 metrů. Délka nonstop závodu je 217 km, převýšení už počítat není třeba. Letošního závodu se zúčastnil poprvé Čech Daniel Orálek, programátor z Brna a vedl si skvěle, doběhl desátý.
…a život v údolí smrti? V písečných dunách je dostatek stop a při troše štěstí lze zahlédnout i nějakého drobného živočicha z říše brouků či plazů. Rostlin uzpůsobených zdejšímu klimatu je také bezpočet a jsou i takové, které jinde nenajdete.
Specifických míst je daleko víc, také roční období pro návštěvu Death Valley hraje svou roli. Od zimních příjemných 20 stupňů až po letních 50, samozřejmě ve stínu. Návštěva těchto končin se podniká v klimatizovaném automobilu a pro doplnění zásob a sebevědomí slouží několik zdejších oáz se vším, co dnešní civilizace nabízí. Za těch několik hodin strávených v Údolí smrti nemohu tvrdit, že jsem toto výjimečné místo naší planety poznal, pouze viděl. Zažít pocity osadníků, kteří nám toto místo objevili, již není možné, i když…
