Anežka

                    Milá Anežko, když tě Linda přinesla domů, nikdo netušil, co vyroste z malého chlupatého koťátka, které se vešlo do dlaně. Tak jak jsi rostla a poznávala svět, tak i my všichni jsme poznávali, že nejsi jen ledajaká kočička.

                   Rozuměla jsi nám, když jsme s tebou mluvili, vlastně jsme si spolu povídali. Snažili jsme se pochopit tvůj kočičí život, i když jsme do něj zasahovali. Nedopřáli jsme ti stát se kočičí mámou. V noci, kdy jiné kočky měly „své“ volno, tys doma spala jako my lidé. Když jsme odjeli užívat si dovolenou, staraly se o tebe „tety“. Po každém návratu jsi dávala jasně najevo, že nechceš, abychom tě takto opouštěli.  Na druhou stranu měla jsi svého doktora – Zbyňka, ale pečovali jsme o tebe i my ostatní. Měla jsi svůj jídelníček, který jsme ti zpestřovali. Nejen na Štědrý den jsi měla svoji „rybičiko polévku“ a dostávala dárky. Parádní byla tvoje salta a přemety, když jsme s tebou odklízeli sníh. Milovala jsi dny, kdy jsme spolu celý den trávili na zahradě, i my je milovali a těšili se na ně. Měla jsi zmapované větve stromů, hlavně vrby-kadeřávky a břízy, což jsi nám často předváděla. Z plotových sloupků jsi vyhlížela myšky na poli a pak jsi je ukládala, jak to dělají myslivci po honu. Těch ptáčků co bylo…a ta sojka byla opravdu velká. Kočičky jsou šelmy, lov mají v genech a ten ptáček byl buď blbý nebo nemocný, tak jsme si  to zdůvodňovali a hájili tvou mrštnost. Byli jsme u toho, když jsi ochránila kamaráda Mikeše od sousedů a vyprášila kožich daleko většímu kocourovi. Naše zahrada ti byla revírem a byla tvoje, tam jsi znala každé stéblo trávy.

                  Když se objevily kočárky a v nich kluci Filípek a Denisek, byla jsi to ty Anežko, která jsi nám předvedla svou kočičí povahu plnou citů a pochopení.  

                   Hravá jsi byla stále jako koťátko, nevadily nám podrápané ruce, my to vlastně chtěli. Na zavolání jsi předváděla super běhy. Na mazlení jsi moc nebyla, ale hrdost a oddanost jsi dávala najevo nepřetržitě. Ty náš Drápalíku, Myšožroute, Chlupatá potvůrko, Andíku, Ando. Taky jsme ti někdy říkali Couro, to když ses občas venku courala a zapomněla večer přijít do pelíšku. Tvé každodenní vítání, když jsme se vraceli domů, bylo to tvoje „mňau, ahoj doma“.

                  Anežko, tvé poslední dny jsme nezvládli. Tentokrát jsme ti nedokázali pomoci, jestli můžeš, odpusť nám  tam v tom kočičím nebi.

                  Těch sedm roků s tebou je nezapomenutelných. Anežko, budeš nám chybět, protože žádná jiná kočička tě nemůže nahradit.