Když jsem chodil, tuším, do třetí třídy, byl v učebnici Českého jazyka drobný článek „Soudruh Topinka vypravuje“. Paní učitelka říkala, že soudruh Topinka je proletář.
Od té doby, když byla řeč o proletářích, viděl jsem vždycky soudruha Topinku v hnědé placaté čepici, sedícího u jakési kůlny na břehu řeky. Tak ho malíř vykreslil na stránce učebnice.
***
Pes zaběhl do křoví.
„Maxi!“ nic.
„Max, k noze!!“ zase žádná odezva.
Nic na plat, musím za ním. Au! Au! Prodírali jste se někdy hradbou akátů? Ne nadarmo se strom jmenuje trnovník. Konečně stojím zpátky na cestě. Maxův kožich plný semínek kuklíku, mé ruce škrábanců od trnů akátu.
Trnovník akát je můj oblíbený strom. Od dětství. Roste všude. I tam, kde se jiným stromům nechce.
Proletář akát.
***
Ale býval to pán. Panský strom. Královský strom.
***
Akát pochází ze Severní Ameriky. Rostl původně ve Virginii, Karolíně a Georgii. Ale i v jiných státech.
Na začátku 17. století nabídl anglický přírodovědec, zahradník a cestovatel John Tradescant svému příteli, francouzskému botanikovi Jeanu Robinovi, semena akátu.
Jean Robin, který působil v té době jako zahradník krále Jindřicha IV., semínka radostně přijal a zasadil je v Zahradě apatykářů (předchůdce slavné Jardin des Plantes), jíž byl ředitelem. Ještě zbývá dodat, že latinsky se akát jmenuje právě po něm – totiž Robinia.
Jednoho dne, někdy kolem roku 1603, se mohla odehrát následující příhoda.
Jean Robin pak zasadil strom na místě dnešního náměstí René-Viviani, na dohled majestátní katedrály Notre- Dame.
A představte si, že se dožil našich dní a je považován za nejstarší pařížský strom!
Akát přitom obecně není příliš dlouhověký. Už se sklání pod tíhou věků a je podpírán betonovým opěrným systémem, částečně popnutým břečťanem a zahradníci pečlivě monitorují jeho kondici.
Jak krásné jsou staré stromy!
***
V průběhu staletí se akát rozšířil po celé Evropě. Je nenáročný a snáší městské prostředí. Maďaři ho považují dokonce za svůj národní strom a osázeli jím rozsáhlá území Puszty. Nesnáší pouze mokro.
***
Nemám rád projekci lidských vlastností a nálepek na živočichy a rostliny, ale zde se nelze ubránit dojmu, že akát se stal z pána proletářem. Ostatně, náměstí, které je mu domovem, nese jméno po právníkovi René Vivianim, spoluzakladateli známého levicového deníku L’Humanité. Tak to vidíte.
Ale akátu je jedno, co si kdo o něm myslí.
