Většina z nás žije v přízemí svého života. Ovšem názory na to, kde a co jsou ta jeho vyšší patra se velmi liší.
Děti mají rády dospělé, se kterými je legrace. A právě takový byl strejda Toník, manžel maminčiny sestry. Toník Zítek. A proto jsem ho měl rád a těšil jsem se na každou jeho návštěvu. Byla s ním náramná legrace.
I když – jednou nás málem poslal pod vlak. To jedeme někam naším autem. Toník sedí se mnou vzadu a vykládá historku, kterou mám vůbec nejraději, i když jsem ji slyšel už mockrát:
„Jednou jsme si s Lídou vyjeli do Prahy. To víš, když přijedou balíci do Prahy. Jde se na Petřín. Nebo na Hrad. Anebo na Václavák. A my jsme si vyšli na Národní třídu.“
V tu chvíli se blížíme k železničnímu přejezdu, stejně jako vlak, jedoucí po kolejích, souběžných se silnicí.
„Jen jeď Mirane!“, vyzve důtklivě a sebejistě Toník mého váhajícího tátu za volantem, „tyhle koleje nejdou přes silnici.“ Jasně, Toník to musí vědět, vždyť tu nedaleko bydlí. A tak táta jede.
„Ježišmarja, vždyť nás to málem přejelo!“ vykřikne maminka, když jsme se prosmýkli před zoufale houkající lokomotivou.
„Nojo,“ řekne Toník udiveně a jakoby nic pokračuje:
„Došli jsme až k Národnímu divadlu. Copak dnes hrajou? řeknu si a jdu se podívat do foajé. Nojo – Prodanou nevěstu. Tu já miluju.
„Tu já umím celou nazpaměť“, poznamená můj otec, stále ještě otřesený ze setkání s lokomotivou. A Toník pokračuje:
Když vycházím na chodník, nějaký chlapík smekne klobouk a vysekne mi poklonu až k zemi – ‚Dobrý den Mistře‘ zvolá při tom hlasitě.
‚Prosím tě, co to mělo být?‘ ptá se Lída. ‚No, asi si mě spletl s Vilémem‘, já na to. Ostatně, on zrovna ten den zpíval Kecala.“
***
Toník měl samozřejmě na mysli slavného basistu ND, Viléma Zítka (1890 – 1956). On tvrdil, že je to příbuzný. Byla-li to pravda nevím, ale já jsem mu věřil. Táta sice říkal, že Toník vychází z předpokladu, že všichni Zítci jsou příbuzní. Ale kdo ví. Podoba tam určitě byla. Kterýpak z nich to vlastně je - Vilém nebo Tonik?:
***
O Toníkovi bych mohl psát dlouho – a možná to někdy udělám. A co Vilém?
Poslechněme si teď, co vyprávěla paní Drozdová, sboristka opery ND.
***
Vilém Zítek? Ach, ano... (zasní se), to byl ukrutný fešák. Sportovec – chodil do Hoyerovy boxerské školy a denně cvičil. A ten hlas – to člověku běhal mráz po zádech, když zpíval. O jeho výjimečnosti svědčí i to, že zpíval Mozartova Dona Giovanniho. Vždyť je to barytonová role! Do sboru Národního divadla jsem byla přijata za šéfa Otakara Ostrčila, a tehdy byl Mistr Zítek na vrcholu. Pan Ostrčil si ho nesmírně vážil. A bylo to vzájemné. Poprvé jsem s ním zpívala – můžu-li to tak říct – ve Smetanově Libuši. On byl báječným Chrudošem na Radbuze chladné. Byla to jeho parádní role. Já byla jednou z dívek Libušiny družiny.
Smrt šéfa Ostrčila se pana Zítka silně dotkla - dokonce ani nedokázal pohnutím přečíst pohřební řeč.
Po příchodu Václava Talicha do vedení opery se pozice Viléma Zítka trochu oslabila. Vzpomínám si, jak se jednou pan Zítek opozdil s nástupem a pan Talich odklepal rytmus na notovém pultíku, že to bylo slyšet až v nejvyšších patrech hlediště. Viléma Zítka se toto poněkud necitlivé jednání pana šéfa velmi dotklo a odmítl nastoupit do dalšího jednání. A ať si to dozpívá Talich sám! A pan Talich? Odešel k sobě, a...
Nu, nakonec to dobře dopadlo. Ale přestávka tehdy trvala přes půl hodiny a pan Zítek s panem Talichem pak nějakou dobu nemluvil.
Zítek často zpíval v zahraničí, hlavně v Itálii, ale vždycky byl věrný Národnímu divadlu a českému repertoáru.
Ale jeho konec byl smutný. Jsa raněn mrtvicí nemohl mluvit, cukrovka mu vzala nohy. Posledních deset let života byl odkázán na pomoc druhých. Život někdy zdánlivě postrádá logiku. Ale tak tomu samozřejmě není...
Paní Drozdová se odmlčí a zadívá se na fotografii Viléma Zítka a pak na krucifix nad dveřmi. Do pokoje se vkrádá tma, venku se rozsvěcují lucerny.
Pozn.: Vyprávění fiktivní sboristky, paní Drozdové, je založeno převážně na vzpomínkách vynikajícího basisty ND, pana Hanuše Theina.
