V nouzi nejvyšší poznáš národnost

Ne, že bych národnost, jednu z mnoha nálepek, které získáme během své „domestikace“, považoval za něco důležitého. Naopak. Jsme snad všichni především lidské bytosti. Ale přeci jen...

Můj strýc Jan byl rodilý Vídeňák. Tam absolvoval obchodní akademii, ale pak přesídlil do Podkrkonoší, kde se i oženil a pracoval u firmy Weiss jako pokladník. Česky mluvil tak, že jste absolutně nemohli poznat, že jeho mateřský jazyk je vlastně němčina. Ale pozor – do konce života počítal německy. Jak došlo na čísla, tak byl opět pravý Vídeňák.
***
Když jsem začínal u naší firmy, poslali mě na zaškolení do Wuppertalu. Po pravdě, město nic moc. Jediná zajímavost je tzv. „Schwebebahn“, což je taková tramvaj, která jezdí zavěšená nad řekou Wupper. Z jednoho konce města na druhý. Konstrukčně je to zajímavě vyřešené. 
 

Šéfík, který to tam měl na starosti, mně představil drobného mužíka, pana Kukarce.
Mužík se zadíval kamsi mimo mě, podal mi vlhkou ruku a odměřeně řekl:

Pan Kukarc vypadal hned od pohledu, jako pravý Němec (tedy západní, samo sebou – jsme na počátku devadesátých let). To se snadno pozná podle brýlí se zlatou obroučkou, to se nemůžete splést. Pokud vám bude muž nad 40 let tvrdit, že je Němec, ale nemá zmíněné brýle, nevěřte mu ani Guten Tag. Já to musím - po čtvrt století u německé firmy -vědět. Za tu dobu jsem potkal jen tři „Němce“ příslušného věku bez zlatých brýlí. Ukázalo se ovšem, že jeden byl Armén, druhý Turek a ten třetí byl sice Němec, ale z Chemnitz, čili z Karl-Marx-Stadtu.
No, a okouřený knírek (říkali jsme tomu „abgerauchter Schnurrbart“) na to dává štempl. A ten měl pan Kukarc také.
***
A tenhle pan Kukarc mě učil různé životně důležité věci: jak vytvořit prezentaci, jaké templejty na ni použít, jak veliké musí být písmo v nadpisu, jak velké ve vlastním textu, jaké jsou povolené barvy, kolik procent plochy mohou zabírat obrázky a tak. Prostě esenciální záležitosti, bez kterých v korporátu nemůžete přežít byť jediný den.
***
Pan Kukarc, alespoň jsem měl ten pocit, mnou tak nějak pohrdal. Přeci jen jsem byl „Ossie“, tedy chlápek z východu. Každou větu – no, možná každou druhou, abych nepřeháněl - zahajoval slovy „my Němci“. Tedy na příklad, my Němci  to děláme tak a tak, my Němci si potrpíme na to a na to atd. Abych řekl pravdu, ta jeho němčina se silným, řekl bych slovanským, přízvukem mi byla podezřelá. Teda, jestli ty seš Němec, tak nevím ...  říkal jsem si.
***
Jednou jsme se s kolegy, kteří tam též byli na zaučení, šli projít do města a potkali jsme pana Kukarce. Šel s takovou korpulentní, podmračenou dámou, která byla o hlavu větší než on a pan Kukarc kolem ní ustrašeně cupital. Nu ano, byla to jeho žena a na první pohled bylo jasné, kdo tam velí.
„Ti jsou jak Laurel a Hardy!“ smál se maďarský kolega.

***
Předposlední den mého pobytu se pan Kukarc ocitl v úzkých. Seděl jsem vedle něho a snažil se odkoukat jeho triky při tvorbě jakýchsi tabulek.
„My Němci klademe důraz na kvalitu“ řekl pan Kukarc a dlouze a významně se na mě podíval. Jako jestli jsem to pochopil.
Jenže pak přišel šéf a naložil mu nějaké další tabulky. Moc tabulek. A navíc začal zlobit počítač. A úplně nejhorší bylo, že pan Kukarc měl lístky do kina, tedy pro sebe a pro manželku.
Ó jé, asi to nestihneš, kluku německá, napadlo mě. A ta tvoje semetrika ti to pěkně spočítá.
A to už znervózněl i on.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.
„Hned bude pět“ povídám já.
Pan Kukarc, asi ve snaze zachovat dekorum, plačtivě domlouval myši: „Du Maus, was machst du mir Heute?!“

Ale to už mu na čele vyvstal smrtelný pot. Pořád to ještě zkoušel s myší, ale nešlo to. Rozhlédl se, kdo by mu pomohl, ale v kanceláři už nikdo nebyl.
Vytrhl mi blok, do kterého jsem si zapisoval jeho moudré rady a začal čmárat čísla, přičemž ševelil:

Radši jsem se tiše vytratil... Ostatně, stejně už padla. Tak to udělejme také, ať má pan Karol Kucharz (jak se opravdu jmenuje) na to počítání ve své mateřštině klid. Snad to kino ještě stihne. Jinak totiž... nevím, nevim...