Koukám, že začínáš přerůstat dělnický třídě přes hlavu. Pozoruju to už delší dobu. A vůbec se nám to nelíbí...
Chodím na základku.
Tehdy se nikdo neptá: „Komu fandíš ve fotbale?“ Kdepak, takhle otázka nestojí. Zní totiž jinak: “Fandíš Spartě nebo Slávii?“
No a já fandím Slávii.
***
Repetent Holzhauser se ptá mé nejlepší kamarádky Evy:
A Eva špitne:
Holzhauser ji chytne za vlasy.
„Koukej ji nechat nebo s tebou seknu jak s koloběžkou!“ vykřiknu.
Zamračí se, ale pustí ji. Přistoupí ke mně a praví: „Koukám, že začínáš přerůstat dělnický třídě přes hlavu. Pozoruju to už delší dobu. A vůbec se nám to nelíbí...“ (no, tak to asi nemá ze své hlavy, že?)
A dá mi do nosu. Jelikož právě vstoupí paní učitelka, nemohu mu to vrátit.
„Počkej o přestávce, tlusťochu!“ syknu ještě.
„Nech ho bejt“ řekne Eva, když sedíme v lavici. “Dyť je to debil. A Sparťan k tomu.“
***
„Pojď se podívat“ zavolá jednoho dne otec z obýváku. „Hraje Dukla a Celtic Glasgow“.
Tuším, že jde o něco výjimečného. Táta mě málokdy zve k televizi. Myslí totiž, že bych se měl pořád jenom učit.
A taky že jo: semifinále PMEZ (předchůdce Ligy Mistrů). Dukla cestou vyřídila např. Anderlecht a Ajax, Celtic, mimo jiné, Novi Sad a FC Nantes.
Do Glasgow Celtic Park se přišlo na Duklu podívat 80 000 diváků!
Já sedím u televize, ruce se mi potí a ani nedýchám. Komu vlastně fandím? Ke svému údivu zjišťuji, že vlastně oběma.
Skóre otevírá Jimmy Johnston, který si nejprve takto pohraje s obranou Dukly
a pak přeskočí i samotného Ivo Viktora v brance.
80 000 diváků je ve varu. Ještě v prvním poločase je však schladí Standa Štrunc – 1:1!
Celtic ovšem nic nenechává náhodě a dvěma góly Williho Walace v druhé půli nakonec vítězí 3:1.
***
Odveta se hraje za 14 dní.
Vynikající fotbalista Jim Graig po více než 50 letech dal k dobru příhodu, která fotbalisty Celticu potkala před pražským zápasem.
„Po procházce městem jsme hledali cestu k hotelu. Už jsme byli trochu nervózní, když tu jsme v dálce spatřili jeho vývěsní štít.
‚Tudy si můžeme zkrátit cestu‘, rozhodl Neilly Mochan, který nás vedl. S důvěrou jsme ho následovali a – běda – ocitli jsme se na jakémsi kasárenském nádvoří, kde se vojáci právě chystali na přehlídku. Někteří na koních. A my jsme museli projít přímo mezi nimi. Bylo jasné, že tím nebyli vůbec nadšení, nicméně, nikdo neřekl na naši adresu ani slovo. A tak jsme se nakonec přeci jen dostali do hotelu včas.“
***
V den zápasu vyhlédnu z okna. Po liduprázdném náměstí našeho městečka důstojně kráčí tlustý promítač Vlastík, zvaný „Bosý“. Rozhazuje rukama a vykládá pánovi s bandaskou, že není pro koho hrát, jelikož nikdo nepřišel. Bodejtˇ, každý, kdo může, sedí u televize.
Vyprodaná Juliska (20 000 diváků) sleduje statečný, leč marný boj domácích. Dukla útočí jako divá, ale střelci žádní. Obrana Celticu je neprostupná a poslední instancí je brankář Ronnie Simpson. Můj oblíbenec.
Zápas končí 0:0 a do finále tak postupuje Celtic.
***
Sluší se dodat, že ve finále, které se hrálo 25. května 1967 v Lisabonu, Celtic – k mé velké radosti - poráží Inter Milán 2 :1 a získává pohár.
Vítěznému mužstvu se do dneška přezdívá Lisbon Lions.
No a já jsem od té doby fanouškem Dukly Praha a Celticu Glasgow.
Epilog
Před Krkonošskou hospůdku v Bubenči dorazím v triku Dukly a nové čepici Celticu FC. „Co blbneš?“ ptá se bráška a nevěřícně si prohlíží tu kombinaci.
„Člověče, tvoje ignorance je vskutku zarážející. Ehm.. tedy jen ta fotbalová, samozřejmě“ Poplácám ho po rameni a nad pěnícím Krakonošem začínám s vyprávěním...
