Ve válce dochází k devalvaci smrti. A tedy i života. A vlastně všeho. Tisíce mrtvých. Koho to ještě zajímá? Koho to dojímá? Zato v době míru má všechno svůj smysl, svou cenu. I smrt.
Venčím psa a právě se chystám vstoupit do přítmí lesa, když se ozve jasný, vysoký tón. Trubka, napadne mě. A nejspíš tříčárkované cé. Nevím, jestli se takový tón dá na trubku zahrát.
Zase už jen zpěv ptáků a šumění větru. Ale pak se trubka ozve znovu. Tentokrát hraje celou melodii. "Zahučaly hory, zahučaly lesy". Jdu za hlasem. U lesního jezírka stojí trumpetista a hraje. Je to pan Holata ze sousedství. Chystám se nenápadně zmizet, ale on mě zahlédne.
Sedíme spolu na kmeni poraženého stromu. Dozvídám se, že ho učil můj dědeček. Vzpomíná, jak jim četl z Knihy džunglí. Já jsem dědečka neznal, protože zemřel zrovna v tom roce, kdy jsem se narodil. Pak mi pan Holata vysvětlí, že ten nástroj není trubka, ale křídlovka. A ještě o jiných věcech jsme si povídali. Když pak odcházím, zahraje mi na cestu. Myslím, že se ta píseň jmenuje „Ombra mai fu“. Otec ji někdy hraje na violoncello. Je to ta nejkrásnější melodie jaká kdy byla napsána, to mi věřte. Já se ještě otočím a on zvedne křídlovku a pokyne mi s ní.
***
Druhý den – je neděle – zastaví před naším domem vůz VB. Z auta vystoupí pan Vaněk, o kterém jsem už psal. Kromě toho, že je velitel místního oddělení VB, je také předseda kynologického spolku a táta mé spolužačky a kamarádky Kristýnky.
„Máš doma tátu?“ zeptá se, ale to už se za mnou otec objeví.
„Co se děje Ládo?“ zeptá se.
„Mirku, vem si nějaké ty doktorské propriety a pojeď s námi. Cestou ti to vysvětlím,“ řekne pan Vaněk.
Když táta nastupuje do vozu, zahlédnu uvnitř ještě pana Karadžose.
***
Kolem poledne už sedí všichni tři u nás v obýváku.
„Chlapi, to chce něco na posilněnou,“ pan Karadžos vyndá z tašky lahev.
Maminka přinese skleničky, chlapi si nejprve přiťuknou a poté pozvednou skleničky i oči ke stropu. I pan Vaněk, protože ví, že jediný policajt široko daleko je právě on a na stanici dojede i po té jedné skleničce.
A my se s maminkou dovídáme, že se pan Holata včera v lese u jezírka oběsil. Na platanu. Našel ho právě pan Karadžos.
To přece není možné, napadne mě. Vždyť jsem s ním včera mluvil. Byl veselý a zahrál mi na cestu. Tu nejkrásnější píseň na světě, která je navíc věnována právě milovanému platanu!
***
Asi za týden potkám v poli pod lesem pana faráře Studničku, o kterém tatínek říká, že je to vzácný a moudrý člověk. Co je to vzácný bych věděl. Vzácný je například pestrokřídlec podražcový, kterého bych chtěl mít ve sbírce. Co znamená moudrý, tak úplně nevím.
Jako vždy se se mnou zastaví a já nakonec seberu odvahu k otázce, která mě trápí:
„Myslíte, že se pan Holata dostane tam ... nahoru?“
Pan farář pohlédne vzhůru. V bezoblačném nebi jásá skřivánek, kolem se vlní obilí a v dálce se modrá hora Zvičina.
„To je obloha,“ řekne pan farář. „Nebeské království je tady,“ dotkne se rukou hrudníku.
„A dostane se tam pan Holata?“ nedám se odbýt.
„A proč by neměl?“
„Babička říká, že ne. Protože si vzal sám život. A takoví se do nebe nedostanou.“
Pan farář se usměje a rozhlédne se kolem. Z lesa právě vyběhnou dvě srnky.
Pak mi položí ruku na rameno a řekne: „Jenže Bůh je láska, víš?“
***
Tak si poslechněte, jak toho pana Händela hraje Mistr nad Mistry, francouzský trumpetista Maurice André.
Serse, HWV 40, Act 1: Largo. "Ombra mai fu" (Arr. for Trumpet and Organ) - YouTube
