Tenhle zmetek už víckrát nepoletí!

Bylo to tak nebo nebylo? Ani o událostech z doby celkem nedávné se nelze jen tak dopátrat objektivní pravdy. Jojo, dějepis...

Dne 24. května 1962 probudili Scotta Carpentera v hodinu, která jen stěží může být považována za ranní – totiž v 01:15. Následně posnídal se záložním pilotem Johnem Glennem a několika dalšími lidmi. Představte si to! Tihle chlapi snad byli bez nervů: on nejen že spal, ale měl i chuť na snídani. A to ho čekalo snad největší dobrodružství, které si lze představit. To já nespal a nesnídal ani před obyčejnou písemkou z matiky.

Scott Carpenter měl uskutečnit druhý americký orbitální let kosmické lodě Mercury. Dlužno podotknout, že původně tento úkol připadl Dekeovi Slaytonovi, kterého však krátce před letem vyřadily drobné zdravotní problémy.  

Nyní byl tedy na řadě Scott. Po snídani absolvoval předletové vyšetření a o půl čtvrté byl již oblečený ve skafandru.

Po krátkém odpočinku ho dodávka odvezla ke startovacímu komplexu LC14, kde v ranní mlze čekala raketa Atlas. 

Za 10 minut už Scott Carpenter zaujal místo v kabině kosmické lodi, kterou pojmenoval Aurora 7.
 

Na co asi v takové chvíli člověk může myslet? Jeho předchůdce, vůbec první Američan v kosmu, Alan Sheppard, na tuto otázku odpověděl s humorem: “Na to, že každá součástka celého systému pochází od dodavatele, který nabídl nejnižší cenu“.

Start proběhl v 07:45 a Aurora 7 se brzy ocitla na oběžné dráze kolem Země. Jeden oblet trval 88,5 minuty a v plánu byly tři.

Nebudeme zde popisovat jednotlivé experimenty, které byly během letu konány, ani nesčetné obtíže, kterým musel astronaut čelit.

Každopádně Aurora 7 přistála v Atlantiku po 4 hodinách 56 minutách a 5 sekundách, celých 402 kilometrů od plánovaného místa přistání. Zásoby paliva byly téměř vyčerpány.
John Glenn později ve svých pamětech poznamenal: „...nikdo nevěděl, jestli je Scott živý nebo mrtvý“. Carpenter však živý byl, vylezl z kabiny a odpočíval ve svém záchranném člunu.
 

Když se k němu po necelé hodině dostali žabí muži, Carpenter byl v pohodě a dokonce jim nabídl něco ze svých zásob potravin. Po více než třech hodinách od přistání vystoupil astronaut na palubu letadlové lodi Intrepid.

A pak následovala návštěva v Bílém domě. Všimněte si dámy v červeném kostýmku. Ano je to paní Rene Carpenterová. Vždy mi bylo líto těch statečných žen, které obětovaly svá nejlepší léta mužům, jdoucím za svými sny, aby pak musely uvolnit místo mladším. Byl to osud mnoha žen astronautů, i její...
 

Ale teď jsou ještě spolu a právě všichni rozmlouvají s presidentem Johnem F. Kennedym.

Takže všechno OK?

Jak se to vezme.

Mnozí soudili, že Carpenter bezpečně přivedl na Zem kosmickou loď, která měla velké problémy s palivem, řídícím systémem a indikátorem polohy. Bez jeho ručního řízení by Aurora 7 shořela při průletu atmosférou.

Jiní se domnívali, že svůj let zpackal. Vyčerpal palivo, nedokázal vyrovnat loď ke vstupu do atmosféry a zažehnul pozdě retrográdní rakety, čímž minul cíl o zmíněných asi 400 km.

Tom Wolfe ve své knize „The Right Stuff“ popsal emotivní scénu, ve které ředitel letu Chris Kraft zvolal (sic!): „Tenhle zkurvysyn už víckrát nepoletí!“ (That son of a bitch will never fly again).

Nu, jak jsem řekl, je to dějepis - věda společenská, tedy žádná. Kdo ví, kde je pravda. Jisté však je, že Scott Carpenter se už víckrát do kosmu nepodíval. Naopak se věnoval podmořskému výzkumu.

Zakončil bych slovy Scotta Carpentera, která, možná bezděky, vystihla ten největší přínos kosmonautiky pro lidstvo: „Kosmický program možná dokonce zabránil třetí světové válce, když nás (tedy USA a SSSR) přiměl soustředit se na prvenství v dosažení Měsíce, místo na snahu zničit jeden druhého.“

Použitá literatura:
John Catchpole – Project Mercury (Springer, 2001)
Francis French – Into that silent sea (Uni of Nebraska Press , 2007)