Až se vrátím, tak vás všechny postřílím

Tak k vyslovení takové věty člověk nemusí zrovna uvěřit tzv. konspiračním teoriím, jak můžeme občas číst a slyšet. Slabším povahám úplně postačí, když uvěří oficiálním zprávám. Ale mohou být i jiné příčiny.

Můj pradědeček se jmenoval Ignác. Tedy, psáno Ignaz, protože byl Němec. Já totiž pocházím ze Sudet. Povoláním byl řezník a musela s ním být legrace. Aspoň mně se to tak zdálo. On totiž nezřízeně pil. Se svoji ženou, mojí prababičkou, měl čtyři dcery. Nejmladší se jmenovala Loizi a to byla moje babička. Nejstarší byla teta Stázi.
***
Když jsem byl malý, musela mi babička znovu a znovu vyprávět tyto dvě veselé příhody. Ty jsem miloval.

(Tak kterýpak je vlastně ten Ignác?)
***
Bylo před Velikonocemi a prababičku přijela navštívit její sestra z Jaroměře.
„Kde máš Ignáce?“ zeptala se, když s úlevou zjistila, že není doma.
„Ále – nacvičují na pašijové hry,“ odvětila prababička.
„A kde to nacvičují?“
„V hospodě, kde jinde,“ zněla odpověď.
„Aha. A copak tam Ignác bude hrát?“ chtěla vědět sestra.
„Jidáše, co jinýho.“ řekla prababička.
***
Jednou přišel Ignác, jako obvykle, domů v podroušeném stavu. Chvíli nadával a kopal do nábytku a nakonec řekl: „Až se vrátím, tak vás všechny postřílím!“ Načež odešel do hospody a zamkl za sebou dveře.
Stázi propadla hysterii a že skočí z okna.
A už začala okno skutečně otvírat.
„Co vyvádíš,“ napomenula ji klidným hlasem prababička. „Čím by nás asi tak postřílel? Leda snad rohlíkem.“
V noci pak Ignáce přinesli jeho kumpáni a položili ho před dveře.

Ale asi to byla ta pověstná „poslední kapka“, protože prababička ho už – přes jeho výhružky a prosby – domů nepustila.

Následoval rozvod a Ignác se odstěhoval do Saské Kamenice, tedy Chemnitz (později Karl-Marx-Stadt a nyní opět Chemnitz).
Zpočátku psal srdcervoucí dopisy a žadonil, aby za ním přijela aspoň ta nejmladší, Loizi. Že už skončil s pitím a našel si dobrou práci.
Nu, naštěstí k tomu nedošlo a tak se mohl narodit můj tatínek a také já.
***
Před časem jsem do Chemnitz často jezdil na služební cesty.
A jednou večer – Bůh ví proč – jsem se zatoulal na tamější hřbitov. Má hezkou parkovou úpravu a je tam klid. Jako na každém hřbitově. Tam už nikdo nikam nespěchá a nic neřeší.

Na odlehlém místě, u zdi, jsem se – Bůh ví proč – zastavil u zanedbaného hrobu s pískovým náhrobkem. Nápis už byl rozpadlý a nečitelný.
Ale nakonec jsem, aspoň to hlavní, rozluštil: Ignaz Purm.
Udiveně jsem zůstal stát.
„Vy jste ho snad znal?“ ozval se hlas vedle mě. Stařičká „Grossmutti“ v černých šatech na mě upírala modré oči ve vrásčité tváři. Jakoby zavítala z dávných časů.
„To ne“, řekl jsem, „ale jmenoval se tak můj pradědeček.“
„Pradědeček...,“ opakovala stařenka jako ozvěna.
„A odkudpak jste, mladý pane?“ zeptala se.
Řekl jsem, že z Čech a dodal německé jméno mého a vlastně také Ignácova rodného města – Schatzlar.

„Schatzlar...,“ zopakovala opět jako ozvěna.
Dívali jsme se mlčky na náhrobek, porostlý mechem a břečťanem. Po chvíli mě napadlo, že by možná mohla něco říct ona mně. Ale jako by se po ní zem slehla. Nebyla v žádné z přilehlých uliček, ani za habrovým plotem ve vedlejší části hřbitova. Prostě nikde.
***
Ještě musím dodat, že jsem na hřbitov ještě několikrát zavítal při svých dalších pobytech ve městě. Ale hrob Ignáce Purma jsem už nikdy nenašel.