Do pokoje č. 128 bloku 8 strahovských kolejí kdysi vrazil kolega Bláha, zvaný Síťáček. Na stole uviděl gramofonovou desku v Supraphonském sáčku a sáhl po ní: “Co to máš?“ „To je Novák“ povídám. „Petr nebo Pavel?“ zeptal se Síťáček
a dychtivě desku rozbaloval.
Nu, byl to Vítězslav a Síťáčkův zájem okamžitě opadl. Vrátil desku na stůl, a jak přišel, tak odešel. A my jsme si oddychli, protože Síťáček byl mimořádně otravný člověk.
„Tak nás ten tvůj Vítězslav Novák zachránil“ prohodil spolubydlící Venca a dodal: „Za to si ho rád poslechnu…někdy“.
Kdo tak učiní, rozhodně neprohloupí.
Vítězslav Novák (1870 – 1949) je všeobecně uznávaný skladatel, učitel a vůbec zajímavý člověk. Nebudu unavovat suchými životopisnými daty, raději uvedu hrst drobných anekdotických příhod z jeho života.
***
Na přání své matky musel, kromě hudby, studovat i nějaký „řádný obor“.
Vybral si nakonec práva a s odstupem času k tomu napsal: „Práva jsem vášnivě nenáviděl – ta mě svírala ve svém šeredném objetí. Hudbu jsem nade vše miloval – ta se ode mě chladně odvracela“.
***
Nakonec se ovšem stal na konzervatoři žákem Antonína Dvořáka.
„Třikrát slavný Dvořák mě přijal za svého žáka!“ poznamenal si tehdy.
Ovšem, nebyla to oboustranně vždy idyla.
Když Novák přehrával Dvořákovi na klavír svou předehru „Korsár“, nebyl Mistr vůbec spokojen a vytkl Novákovi, že šlape po všech pravidlech.
„Ale já po nich chci šlapat!“ zvolal Novák.
A Dvořák na to:
***
Novák se, jako „adoptivní Moravan“ občas dostával do konfliktu s „moravským“ skladatelem Leošem Janáčkem.
Hned při jejich prvním setkání vzplanul spor o jakousi moravskou lidovou píseň.
Novák k tomu poznamenal: “Seznal jsem jeho umíněnost, nikoli však jeho autoritu v té věci“
***
Skvělý skladatel Jaroslav Křička ve svém rozhovoru s Františkem Kožíkem k Novákovu postavení na Moravě řekl: "V době Bouře (tj. Novákovy stejnojmenné kantáty na slova Svatopluka Čecha) byl Novák král a Janáček jenom pan ředitel varhanické školy"
***
Světově proslulý Janáček se prosadil poměrně pozdě a to pražskou premiérou své opery „Její pastorkyňa“ (dnes se jí říká „Jenůfa“).
Je tam ve druhém dějství scéna, kdy se Jenůfa dozví o smrti svého dítěte. „Tož umřel můj chlapčok radostný…“ zpívá.
Novák to přímo v divadle komentoval takto:
***
Vítězslav Novák byl také zanícený sportovec, plavec a zejména horolezec. Měl za sebou snad i nějaký ten prvovýstup.
Posuďte, jak s humorem sobě vlastním sepsal utrpěné škody, když se skutálel z jakési skály ve Vysokých Tatrách:
„sedmicentimetrová tržná rána na čele, natržené ucho, tři vyražené zuby, přeříznutá šlacha na levici, otevřená rána na pravici, zvalchovaná záda. Škody věcné: rozbité brýle, hodinky, přezky u pasu, čtyři díry v peleríně, dvě v kabátě…“
***
Při výstupu na Wilder Pfaff v Alpách přežil kamennou lavinu. Pochvaloval si však „…což se mi ovšem výborně hodilo při přepracování „Tater“ (rozuměj symfonické básně „V Tatrách“)“.
***
Z Novákových skladeb uvedu jenom několik málo, mému srdci nejbližších:
„Slovácká svita“ (jak řečeno, Novák byl „adoptivní“ Moravan), s nádhernou částí „V kostele“,
„Druhý smyčcový kvartet“ s přírodu oslavující nekonečnou melodií v první větě (fuga),
„Baladické trio“ - úchvatná jednovětá skladba pro klavírní trio,
Klavírní „Sonata eroica“, plná hrdého vzdoru,
Symfonická báseň „V tatrách“, v pravdě „prožitá“ muzika.
Zakončil bych opět slovy Jaroslava Křičky: „Jako jsme si zvykli říkat Smetana a Dvořák, měli bychom říkat Janáček a Novák“
Pozn.: Faktické údaje podle knih (a) Vítězslav Novák: O sobě a o jiných, (b) František Kožík: Po zarostlém chodníčku
