Herrenhaus se říkalo vznosné vile, porostlé břečťanem, která stála nedaleko vchodu do secesních budov textilní továrny. Vila měla velkou terasu, ze které se scházelo do krásné, udržované zahrady.
Uvnitř byla mramorová schodiště s červenými koberci a naleštěné parkety, jako na zámku.
Za mého dětství tam byla ordinace praktického lékaře. A to byl můj otec. Rád jsem ho tam chodil navštěvovat. Nejradši jsem měl místnost bez oken, hned vedle ordinace, kde stál rentgen. Do ordinace se dalo jít přes čekárnu a nebo právě přes rentgen. Tudy jsem chodil já.
***
Toník byl milý chlapec, vlastně již mladý muž. Byl štíhlý, bledý a měl žluté vlasy. I když byl už dospělý, rád se zastavil a pobavil s námi, malými školáky. Všichni jsme ho měli rádi.
Učil se holičem a občas zaskakoval v místní oficíně. A to jsem vždycky přesvědčoval maminku, že nutně potřebuji ostříhat.
„Ten Toník mi dělá starosti, včera jsem ho zase nechal převézt do nemocnice.“ Řekl jednou po nedělním obědě můj otec, když odložil noviny.
„Měl by držet přísnou dietu. Ale to víš, je to mladý kluk a chce se občas pobavit… Chudák“
Tak jsem se dozvěděl, že Toník má těžkou cukrovku a vůbec, že jeho zdraví není moc dobré.
Maminka se tvářila vážně. Měla Toníka také ráda. Byl to přece takový milý, slušný chlapec.
„Pojď, půjdeš se mnou do ordinace“, obrátil se ke mně jednoho dne otec.
„Pozval jsem si tam na kontrolu Toníka a ty odneseš med, který mi přinesl včelař. Jsou toho dvě sklenice“
Jů, k večeři bude chleba s medem! A ještě uvidím Toníka! Zaradoval jsem se a už jsem netrpělivě čekal na otce, který si oblékal kabát.
K Herrenhausu se šlo přes můstek, pod kterým tekla řeka, vlastně malá říčka.
A právě na tom můstku stál Toník. Opíral se o zábradlí, díval se do vody a čekal na nás.
„Toník!“ vykřikl jsem, vysmekl jsem se otci a chtěl jsem běžet k němu.
Otec mě však zarazil. „Běž napřed!“ řekl přísně tónem, který nepřipouštěl žádnou diskuzi.
Ještě jsem zahlédl, jak otec přistoupil k Toníkovi a opřel se o zábradlí vedle něj.
Roentgenův přístroj stál mlčky a netečně v temné místnosti před ordinací, jako vždy. Nahlédl jsem stísněně do prostoru, kam do něho vstupovali pacienti.
Tu jsem uslyšel z ordinace otcův hlas. Baví se s Toníkem, napadlo mě a rychle jsem vstoupil. Otec byl ale v ordinaci sám a někam telefonoval.
Podíval jsem se z okna. Toník stál stále na mostě a díval se do řeky.
„On Toník nepříjde?“ zeptal jsem se.
Otec mě pohladil po vlasech a řekl:“Toník se už na nás dívá z druhého břehu, víš?“
Tomu jsem nerozuměl. Stál přece na mostě a ne na břehu.
Když jsem pak odcházel kolem rentgenu, nesl jsem dvě veliké sklenice medu. Náhle jsem pocítil strach z toho temného přístroje a přidal jsem do kroku.
“Toník se už na nás dívá z druhého břehu“.
Zazněla mi náhle jasně a srozumitelně v uších otcova slova a pochopil jsem, proč mě k němu na mostě nepustil.
Herrenhausem se rozlehl tupý, sytý úder a já jsem měl pocit, že se celá vila zachvěla.
Temná hmota se pomalu a jaksi majestátně rozlévala po zrcadlově lesklých parketách a hrnula před sebou skleněné střepy.
Otec vyšel ze dveří ordinace a pomalým krokem došel až ke mně, kde se zastavil.
***
Chtěl bych padat jako krůpěj temného medu.
A než bych dopadl na ty zbytečně naleštěné parkety, přešla by celá věčnost…
