Teď když máme, co jsme chtěli

Pozoruhodné je, že text k téhle budovatelské písničce napsal vynikající básník František Halas. Lze ovšem říct, že přání lidské mysli jsou ve své většině pošetilá...

Pan Vrba byl starý pán ze sousedství. Úředník na penzi. Ale byl to štramák, štíhlý, vždy elegantně  oblečený. Tak nějak „po anglicku“, jak se nám zdálo. Občas ho navštěvoval jeho syn, olysalý tlouštík, který měl do otce šviháka hodně daleko.

***
Pan Vrba venčíval svého psa, Míšu - černého voříška, který ho neposlouchal.

Potkávali jsme ho v parku každé ráno cestou do školy. Já a spolužák Jirka. On na vycházku, my do školy.
***
Toho dne se nám šlo obzvláště těžko. Však to znáte, písemka z matiky. Brrr...
No samozřejmě! Vrba s Míšou. Bezstarostně si to míří k lesu.
„Hele! Dnes je hezky, tak půjdou pod les, uvidíš,“ povídám.
A skutečně, už jsou na cestičce, která vede k lesu.
„To je život!“
„To jo...“ hlesne Jirka.
No nic, musíme dál. Jakou náladu bude dnes mít Matěj? To je důležitá otázka, přemítám. Matikář je totiž náladovka a člověk to nikdy dopředu neodhadne. Někdy je úplně toxický, jindy samá legrace. Ach jo.
Naposledy se otočím za Vrbou. Přechází můstek a volá na Míšu.
„Měnil bys to s ním?“ zeptám se Jirky.
"Z fleku!" odpoví spolužák.
***
Tak to vidíš, Jíro, už jsme se dočkali. A vlastně to ani tak dlouho netrvalo, co?
Nějakých padesát let, které přece utekly jako voda...