Panu učiteli (paní učitelce) s láskou

Na všechny své pány učitele a paní učitelky vzpomínám s úctou, láskou a s úsměvem v duši. Měl jsem štěstí.

Sedíme u lesa, na louce plné růžových kartáčků rdesna. Já, Arnošt a Kristýnka. Čekáme totiž na soudruha ředitele, který se tudy vracívá ze školy domů.

Soudružka učitelka nám vysvětlila, že nemusíme vždycky říkat jen „dobrý den“, že krásný pozdrav je také „čest práci“. Tak to chceme vyzkoušet na soudruhu řediteli. A tamhle už přichází.
„Čest práci,“ řekneme sborem. Arnošt ale, bůhví proč řekne „česŤ“ místo „čest“ a já se rozesměju. Směje se i soudruh ředitel a řekne: „Ahoj děti.“
***
Po bramborové brigádě mi pan zástupce napíše do žákovské knížky:
„Pracovní vyučování, brigáda: 3- (slabá prac. morálka)“. Má pravdu, pan zástupce. Ostatně, ta slabá prac. morálka mi zůstala až do dnešních dnů.
***
Panu učiteli říkáme „un uchitel“. Asi proto, že učí také francouzštinu. Je to už starý pán, který učil s mým dědečkem, který byl také učitel. Důležitým mezníkem jeho života byl pobyt v kriminále. Když něco vypráví, vždy řekne, jestli se to stalo před tím, než byl v kriminále nebo potom, co byl v kriminále.
„Jak byl vlastně pan učitel v tom kriminále dlouho?“ ptám se tatínka.
„Byl zadržen na 24 hodin,“ usměje se otec.
***
Po prázdninách vzhůru do gymnázia!
S Jirkou chodíme hrát tenis.
„Chlapci,“ říká pan Neumann, který nad námi drží ochrannou ruku, „kurt číslo 7 je určen mládeži. Když tam hrají dospělí, klidně je vystřídejte. Je to vaše právo.“

No, nikdy jsme se toho neodvážili. Až tuhle.
Hraje tam taková sympatická mladá paní s nějakým méně sympatickým starším pánem.
„No co, jednou to zkusit musíme,“ míní Jirka. A tak vstoupíme na červenou antuku.
„Nojo, mládí vpřed,“ řekne ta sympatická mladá paní.
Prázdniny utekly jako voda a my sedíme v první lavici prvního ročníku gymnázia a čekáme na první hodinu biologie. A už vchází paní profesorka. Je to ta sympatická mladá paní, kterou jsme – jako jedinou -  vystřídali na kurtu. Když nás spatří, usměje se a řekne: „Á naši tenisté...“
***
Pan profesor na fyziku je vášnivý šachista. Máme mít hodinu fyziky a on se „zasekl“ u vývěsky šachového klubu, která je ve výloze lékárny, přímo proti budově gymnázia. Čas běží, už dávno začala hodina, a pan profesor tam stále stojí. Škrabe se za uchem, poodstupuje a zase přistupuje a řeší nějaký šachový hlavolam.

V každé třídě se vždycky najde nějaký Celestýn (nebo Hujer), který považuje za svou povinnost pana profesora přivést do hodiny.
Opovaž se, Celestýne!
***
„Někdo vypáčil piano! Už jsi to slyšel?!“
Na to piano občas pro obveselení spolužáků hraju. Panu profesoru na dějepis se to pranic nelíbilo a nechal piano zamknout. A teď ho někdo vypáčil!
„Někdo vypáčil piano! Ale já to hovado nekulturní dostanu z ústavu!“ slíbí pan profesor s očima upřenýma na mě.
Ukázalo se, že piano násilně otevřel jeho syn. Pro jednu spolužačku.
Chudák pan profesor! Už týden chybí. Tak ho to vzalo. Vsadím se ale, že to nekulturní hovado z ústavu dostávat nebude.

***
O tělocviku hrajeme fotbal s mladým panem profesorem, čerstvým absolventem FTVS. Jirka mi přihraje a já běžím k brance.

„Ruka!“ vykřikne pan profesor.
„Hovno ruka!“ kontruji já a střílím gól.
„Možná to nebyla ruka,“ připustí pan profesor, „ale kam ten svět spěje.“
Dodnes mě ta moje replika trochu mrzí.
***
S Jirkou sedíme trabantu pana ředitele. Máme mu pomoct s dveřmi, které koupí ve stavebninách.
„Uvidíte, jak to tam roztočím!“ těší se. Musím uznat, že s panem ředitelem je ohromná legrace.

Ve stavebninách se to ale zvrtne. Pan ředitel bohužel nedokáže odpovědět na žádnou ze záludných otázek pana vedoucího: jakou barvu mají mít dveře, jaké sklo, jaké kování atd. Po každé položené otázce si pan ředitel musí vyžádat přístup k telefonu a zeptat se manželky.
Poslední telefonát končí takto: „...Odpoledne? Myslel jsem, že bych šel na fotbal... aha...no jistě...já vím...rozumím... tak pá.“
Pan ředitel položí sluchátko, otočí se na nás, rozhodí rukama a řekne: „Chlapi nežeňte se.“
No, neposlechli jsme.
***
„Všichni jste fušeři,“ ujistí nás pan profesor už na vysoké škole. Je to starý pán a tvrdí o sobě, že je expertem jakési severské firmy na stavbu lodí.

Po chvíli dodá: „Ale máte štěstí, protože Československo je ráj fušerů.“
Tak to máš teda štěstí i ty, kamaráde, pomyslím si. Protože ty nedovedeš nikomu vysvětlit ani kudy se jde na toaletu.