"Víte, já nemám rád, když se někteří lidé pasují do role jakýchsi arbitrů a posuzují nebo spíš odsuzují druhé. Vždyť oni tak vlastně mluví o sobě. Zřejmě s nimi není všechno v pořádku."
Pravil pan Morávek u kulatého stolku na Letné a pokračoval.
"Když jsme se před lety přestěhovali ze Semil do Kladna, šlo s námi také manželčino pianino Dalibor. Vlastně skoro domů, protože ho vyrobili v Zákolanech. Ona si na něm zakládala, vždyť na něj hrála už její babička a maminka. Ovšem stěhováci mu říkali „hovado“ a vůbec se k němu během té anabáze nechovali pěkně.
Nakonec to pianino stálo v krásném salonku, ale dokonale rozladěné. Ona žena na něj moc často stejně nehrála. Nicméně trvala na tom, že se musí naladit.
Co jsem měl dělat? Výroba pian v Zákolanech ovšem skončila a továrna chátrala. Víte, není nic smutnějšího, než taková opuštěná fabrika. Rozpadající se střecha, rozbitá okna, zdi popnuté břečťanem...
Někdo mi ale poradil, že nějaký Andrle, který dřív v továrně pracoval, by mohl piano naladit. Jistě si rád přivydělá. Je to slepec a má takové nepojízdné kolo, o které se při chůzi opírá jako o hůl. Je natřené na bílo a když stojí opřené u dveří hospody, tak on tam sedí.
Našel jsem ho opravdu snadno a snadno jsme se též dohodli.
V sobotu dopoledne jsem pana Andrleho vyzvedl v hospodě a zavezl ho k nám. Manželka na něj koukala nedůvěřivě. No co, chtělas to naladit? Chtěla!
K obědu ovšem udělala svíčkovou a pan Andrle si to moc pochvaloval. O práci přišel, když fabriku zavřeli a zakázky skoro žádné neměl. Žil z invalidního důchodu. Navíc mu před rokem zemřela maminka, se kterou žil. To nám všechno vyprávěl.
Piano naladil. Ale pánové jak. Naprosto úžasně, tak ještě nikdy neznělo. A pak začal hrát. Víte, já už něco slyšel.
Ale tehdy mě vyhrkly slzy. On ten Andrle hrál takové nekonečné, smutné a přece jakoby nadějné melodie. Něco jako skládal ten mystik Gurdjieff. Nebo co se občas povede Keithu Jarrettovi na těch jeho improvizovaných koncertech. Jestli jste to někdy slyšeli. Manželka mě chytila za ruku a kouknu na ní, slzy ji tečou po tváři.
Tak jsme tam stáli, drželi se za ruce a on hrál. Zdálo se, že jeho prázdný pohled slepých očí se toulá v dálce jeho nitra a nahlíží do jiných, nejspíš lepších světů.
A mě napadlo, že ten člověk je vlastně génius.
„No nic“ řekne najednou pan Andrle a přestane uprostřed melodie „už to sedí!“
„Co jste to hrál za skladbu, pane Andrle?“ ptám se.
„Skladbu?“ zasměje se. „To já jen tak...“
***
Přivezl jsem ho pak ještě jednou – asi za rok - a přiznám se, že jsem to piano trochu sám naschvál rozladil. On to asi poznal, ale nic neříkal. Naladil, snědl svíčkovou. Mně šlo hlavně o to jeho hraní.
***
Pak mě pohltily jiné starosti a na pianino, ani na Andrleho jsem neměl ani pomyšlení.
***
Až po čase jedu takhle kolem té hospody a kolo nikde.
Tak zajdu dovnitř, abych se zeptal, kde pan Andrle bydlí. Ono to piano by už opravdu potřebovalo naladit. Hlavně se mi ale zastesklo po těch jeho melodiích.
„Jo ten se už uchlastal!“ řekl se smíchem hospodský.
„Čekal jste snad něco jiného?“ zeptal se ještě a jakoby sám pro sebe dodal: “Takový zbytečný hovado.“
Co si to dovoluješ, ty křupane?! Vzbouřilo se to ve mně. Jakým právem o něm takhle mluvíš, hňupe? Ale neřekl jsem nic a vyšel jsem ven.
Drobně pršelo. Déšť se snášel do korun stromů, na střechy domů a do mých očí.
V melodii kapek, tančících v kalužích jsem zaslechl tu nekonečnou, smutnou a přece naděje plnou píseň srdce... Nebo to byl zpěv z hloubi mého vlastního nitra?"
