Strašák

Absolutní PRAVDA je jenom jedna. Ale cest k ní je mnoho. A lidé většinou na některé z těch cest uvíznou a ztotožní se s ní. Myslí si, že to už je ta pravda. Ale není. A tak k ní nikdy nedojdou. A to je příčinou všeho zla na světě.

V polích za městem, nedaleko Liščích skal, byla nalezena mrtvola mladé ženy, účetní z nedaleké továrny. Našli ji dělníci, vracející se z noční směny.

Současně zadrželi i domnělého pachatele. Místního blázna, zvaného Franta Lampa. Skláněl se nad mrtvou a dal se na útěk, když spatřil příchozí.
Lékař potvrdil, že žena byla uškrcena, k znásilnění však nedošlo.
Franta Lampa vinu popíral a tvrdil, že „to udělal strašák“. Víc z něho četníci, ba ani přivolaný inspektor Šturm nedostali.
Při rekonstrukci na místě činu, kterou inspektor Šturm nařídil, ukazoval pomatenec na pole a neustále opakoval slovo strašák. Daleko v poli skutečně strměla k černému nebi figurína strašáka.

***
„Já jsem se k tomu strašákovi druhý den skutečně vypravil, i s četníkem. Jen tak pro formu,“ řekne pan Šturm svým spolustolovníkům, panu Morávkovi a panu Matějkovi. „Bylo to už nějakou dobu neobdělávané pole, které bylo předmětem jakéhosi dědického sporu. Tehdy několik dní pršelo a my měli na botách snad metrák bahna. Ale stálo to za to. Pod tím starým strašákem byla zemljanka a někdo tam opravdu přebýval.
Najednou jsme spatřili chlapa, jak jde po poli přímo k nám. Zjevně to byl obyvatel té zemljanky. On nás před tím přes terénní vlnu neviděl, protože jsme byli na bobku. Jak nás spatřil, dal se na útěk. A my za ním. Jeho náskok byl ovšem značný a běžel k Liščím skalám. Nás brzdilo to bahno a tak se vzdálenost mezi námi a ním spíš zvětšovala. On už šplhal po tom skalnatém svahu, zatímco my byli ještě v poli.

Nahoře na skále se zastavil. Aby nabral sílu k dalšímu běhu. V lese by se nám nejspíš ztratil. Ale najednou, jak tam tak stál a oddychoval, ztratil rovnováhu. Ono bylo po těch deštích na skalách kluzko. A tak mu nějak ujely nohy a on se zřítil na druhou stranu. Když jsme k němu doběhli, byl už mrtvý...
Našli jsme mu v kapse takový přívěšek. Ostatní ženy z účtárny potvrdily, že patřil té mrtvé.

Vypadal takhle...“
Pan Šturm vyndá z kapsy takovou levnou cetku a položí ji před své spolustolovníky. Čtyřlístek s řetízkem.
„No nebojte,“ řekne se smíchem, „to není on. Je mu jen podobný.“
Když si pánové přívěšek prohlédli, pan Šturm ho zase uložil do náprsní kapsy.
„Vystřelil jsem ho tam tehdy na pouti. I ta mrtvá ho asi měla odtamtud. Nejspíš jí ho také někdo vystřelil. Možná i ten její vrah.“

„Takže nakonec dostal, co zasloužil,“ řekne po chvíli pan Matějka.
„Možná... Asi ano. Ale třeba taky ne. Jestli to udělal opravdu on, jsme s jistotou nevěděli. Bylo to pravděpodobné. Ovšem, jestli to byla pravda...,“ pan Šturm rozhodí ruce.
„Ale dal se před vámi na útěk...,“ poznamená pan Morávek.
„No jo, takový chlap, když vidí četníka, utíká vždycky. To nic nedokazuje. Je ale fakt, že jsme na něj nic neměli. Tvrzení toho blázna velkou váhu nemělo... koneckonců to mohl přece jen udělat i on,“ řekne pan Šturm a pokračuje: „Když jsem ho tam viděl ležet, pod tou skálou, bylo mi ho najednou líto. Stejně jako té ženské. Náhle jsem ho viděl, jako malého kluka na kterého doma čeká máma... Víte, zločin a trest... já jsem šel celý život po lidech, kteří se nějak provinili proti zákonu. Ale soudcům nezávidím. Oni mohou soudit jen proto, že - naštěstí - nevědí všechno. Kdyby věděli všechno, kdyby znali Pravdu, tak by nikoho odsoudit nemohli. Vždyť víte, jak to napsal Karel Čapek v té povídce o vrahu Kuglerovi, který se dostal k tomu poslednímu soudu v Nebi. Vševědoucí Bůh tam byl jenom jako svědek, ale nesoudil ho, právě proto, že věděl všechno, že znal Pravdu. Soudili ho zase ti lidští soudci, kteří neznali nic. Jenom ty své zákony. A tak je to asi správné...“
Pan Šturm se zamyslí.
„Já jsem o tom kdysi mluvil s jedním duchovním. Byl to moudrý pán a ten mi řekl: ,Víte, pane Šturme, ona ta zásadní, absolutní PRAVDA je jenom jedna. Ale cest k ní je mnoho. A lidé většinou na některé z těch cest uvíznou a ztotožní se s ní. A myslí si, že to už je ta pravda. Ale není. A tak k ní nikdy nedojdou. A to je příčina všeho zla a neštěstí na světě.‘ Tak to říkal. Já jsem tomu tehdy moc nerozuměl. Vlastně vůbec. Ale dnes už jsem to, myslím, pochopil...“