Jarek Nohavica oslavil nedávno sedmdesátiny. Já znám jenom dvě jeho písně. Ale ty stojí za to. Hlavně "Těšínská". Je to takový židovský klezmer. Ono se o tom Nohavicovi říká ledasco.
Já si v té souvislosti vždycky vybavím jeden příběh z Bible. No, ten, jak se Ježíš sehne a píše prstem na zem. Však to znáte. Nebo ne? (Jan 8, 1-11)
***
Speisehaus je druhá nejkrásnější budova ve vsi, hned po Herrenhausu. Jsme v Sudetech, proto ta německá jména. Však byl v obci po válce prý jen jeden jediný Čech. Gruss aus Mastig.
Měl bych, pravda, použít čas minulý, neboť to už dávno není pravda a oba krásné domy spějí ke svému zániku.
To se dělá tak, že se objekt za úplatu postoupí gangsterům, kteří si říkají developeři a ti se postarají o vše ostatní. Obvykle částečně odkryjí střechu a za dva, za tři roky je hotovo. Zvláště v Podkrkonoší, kde ještě pořád v zimě sněží. Ale to jsem odbočil.
***
Na střeše Speisehausu pracují dva dělníci, asi pokrývači nebo klempíři a my se na ně díváme. Tedy já, Milan, Zdeněk a moje kamarádka Kristýnka, jejíž tatínek je velitel místního oddělení VB a kynolog. Můj tatínek si s ním tyká a říká mu Ládo. A on jemu zase Mirku nebo Míro. Já jsem také Mirek, ale všichni mi říkají Míšo. A já to nemám moc rád. Nejradši bych se jmenoval Pepík, jako Joska Chalupníku.
Najednou ten starý dělník, nejspíš mistr, zavrávorá, spadne na břicho a sune se ze střechy dolů. Možná ani není tak starý, ale nám, prvňákům, připadá starý skoro každý. Nakonec se zachytí nohama za okap a tak tam zůstane ležet. Nějak takhle to asi vidí kos, který sedí nahoře na topolu, u jehož kořenů jsme se usadili
„Myslíš, že spadne?“ zeptá se Milan.
„Já myslím, že jo,“ řekne Zdeněk.
No, uvidíme.
Dělník mezitím bouchá pěstí do střechy, asi aby přivolal toho mladého, nejspíš učedníka, který se někam ztratil.
Konečně se ve vikýři objeví kudrnatá hlava. Mistr něco křičí, ale není mu rozumět.
Zato odpověď kudrnaté hlavy slyšíme dobře: „Se snad můžu vy...t, ne?“
Pak spustí lano a mistra vytáhne.
Konec představení, dobře to dopadlo.
***
Protože začíná pršet, vydáváme se domů.
Já jdu ovšem s Milanem do hospody. Jeho dědeček, pan Weis, je hostinský a v hospodě bydlí. Má německého ovčáka, který se jmenuje Argo Weis.
Pan Weis namaže Milanovi krajíc chleba. Mně nabídne také, ale já odmítnu, protože budu jíst doma a jelikož jsem špatný jedlík, tak bych měl popotahovaní s maminkou, že zase už nejím.
Pan Weis musí odběhnout čepovat pivo štamgastům. Milanovi se do chleba moc nechce a tak ho napadne nabídnout ho Argovi. Argo je perfektní pes, akorát se hrozně bojí bouřky.
„Vidíš, už ho má skoro v sobě,“ směje se Milan.
„Tak už ho máš v sobě? To byla rychlost, nechceš ještě?“ ptá se pan Weis spokojeně, když se vrátí z lokálu.
Milan zavrtí hlavou a pohladí si břicho, jako že už má dost.
A tu - nevím proč, ale nemohu si pomoct – řeknu panu Weisovi, jak to s tím chlebem bylo.
„Cože?“ vykřikne pan Weis. „Tak tlustě namazaný krajíc a ty ho dáš psovi, holomku?!“
Pak se obrátí na mě: „Děkuji, žes mi to řekl, Míšo.“
Milan dostane pohlavek a nový krajíc chleba, o něco větší, než ten první.
A já jdu domů. Už neprší a je krásný, takový pročištěný vzduch, který miluju. Ale nějak si to dnes neužívám. Pan Weis mě sice pochválil, ale já mám takový divný pocit...
