Práce je jen tehdy radostná,

je-li nade vší pochybnost nutná. Aspoň to říká neznámý klasik, jak jsme viděli minule. Jistě by bylo lze diskutovat o tom, co je to vlastně práce. Ale podívejme se radši na jeden praktický příklad z pracovního života.

Když pan Amler  předstoupil po návratu z mnichovské centrály před svůj tým, vypadal současně radostně i ustaraně. Asi takhle:

Řekl: „Guys, byl nám svěřen projekt mimořádného významu pro celou firmu, s krycím názvem Nantucket. Kolegové z Marseille, Dillí i Varšavy – o nichž se také uvažovalo – nám závidí... Můj osobní vytrvalý lobbing však nakonec přinesl sukces a dostala to Praha,“ dodal skromně pan Amler a udělal dramatickou pauzu.

„Přípravná fáze projektu je klíčem k celkovému úspěchu,“ pokračoval, když dozněl potlesk přítomných.
„Musí být hotova do 14 dnů, tedy ještě před Vánoci a nemohu na ni – vzhledem k běžícím projektům – uvolnit víc, než jednu osobu. Nemusím snad ani zdůrazňovat, o jak důležitou práci se jedná......Máme tedy nějakého dobrovolníka?“
A támhle už letí vzhůru dobrovolníkova ruka.
„Výborně, Samlere,“ řekne pan Amler, „děkuji vám. Tak trochu jsem čekal, že se přihlásíte právě vy. Pojďte teď se mnou, probereme podrobnosti.“

***
A zítra začne pro pana Samlera perných čtrnáct dní. Vlastně i nocí.
Copak dni, ale nocí by mi bylo líto, napsal kdesi Karel Čapek. A měl samozřejmě pravdu.
***

To jediné osvětlené okno patří panu Samlerovi. A nemá tam tentokrát dámskou návštěvu, jako když jsme ho navštívili posledně. Kdepak.

Opravdu sedí u počítače a pracuje nad přípravnou fází projektu Nantucket.

„Ne, ne, přátelé opravdu nemohu. Fakt ne, nenaléhejte. Musím pracovat...“ říká v těchto dnech do telefonu svým kumpánům, lákajícím ho na fotbal nebo do hospody.

A kdopak to stojí tamhle u zdi, pod lucernou? Není to... ano, je to pan Amler! Že by přišel pomoct panu Samlerovi? Nebo snad venčí psa? Ne, aha, takhle je to...

A tak dělají pánové Amler a Samler po dobu dvou týdnů každý to svoje.
***
Pak konečně vstoupí pan Samler do kanceláře pana Amlera. Pod paží má zelené desky.

„Tak jste to dokázal, Samlere,“ zvedne pan Amler oči od dokumentů na svém stole.
„Ano, všechno jsem i vytiskl a je to tady v těch zelených deskách.“

Pan Amler listuje.
„Je tu někde také anglický run-down? Á tady. Tak výborně. Vypadá to moc dobře, Samlere. Doma si to večer ještě podrobně prostuduji.“

Jakmile se za panem Samlerem zavřou dveře, zavolá pan Amler svou sekretářku.

Pozn.: Tento článek je "částečnou recyklací" (abych použil slova milého kolegy bloggera, pana Jiroudka) jednoho mého dávného blogu.