Pomocníček

Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti (PS VB) byla organizace působící v letech 1952 – 1990 v Československu při udržování veřejného pořádku. Člen PSVB ve svém volném čase aktivně a zdarma pomáhal bezpečnostním orgánům (Wikipedie)

Kdysi jsem bydlel v takové klidné ulici na Vinohradech. Nebýt honosných domů a cinkání tramvaje, které tam doléhalo, připadal by si člověk jako na malém městě.
V některém z těch domů kdysi žila slavná bylinářka a léčitelka Maria Treben, v jiném básník Viktor Dyk, či Miloš Linka, barytonista opery ND. Zkrátka „slavná“ ulice to byla.
***
Vedle nás bydlel takový tichý důchodce, pan Hadraba. Říkali jsme mu „pomocníček“, protože byl členem pomocné stráže VB. Každý den po obědě si nasadil rádiovku, žlutou pásku „PSVB“ na ruku a někam odešel.
Docela náhodou jsem ho zahlédl na jedné rušné křižovatce, dost daleko od naší ulice. Ale byl to opravdu on?
Nesměle jsem naznačil otázku paní Hadrabové a ona řekla: „Ale jo, je to náš táta.“
***
A pak už jsem ho vídal pravidelně. Stál tam opřený o plot takové té růžové vily a s rukama za zády sledoval provoz na křižovatce. Jezdila tam auta, autobusy i tramvaje. A to vše před bedlivým zrakem pana Hadraby.

Všichni z něho měli legraci. Hlavně jeho kamarádi, se kterými chodil na fotbal na nedalekou Bohemku. Co tam, proboha, ten Pepa pořád dělá? Ptali se sami sebe v hospodě Na rozcestí. Kdyby tu radši poseděl s námi. Takhle mařit čas!
***
Jednou jsem zase jel autobusem přes tu křižovatku. Pan Hadraba byl na svém místě. Seděl jsem vedle doktora Mrkose, který bydlel také v našem domě. My jsme mu říkali Mrkof, brzy pochopíte proč. Někdy také Mrkef, což jsem vymyslel já. On pocházel z „dvojité“ lékařské rodiny - totiž doktory byli oba jeho rodiče. Já jsem ho znal docela dobře, protože jsme se potkávali ve vnitrobloku, kde jsem pěstoval kaktusy a on si tam chodil „rauchnout“, jak říkával.

Najednou autobus prudce zastavil, až stojící pasažéři popadali. Nevím, co se stalo, ale před autobusem ležela nějaká paní. Rychle se kolem ní utvořil hlouček lidí, jak to v takovém případě bývá.
Doktor Mrkos vystoupil pomalým, důstojným krokem, který mu byl vlastní a se slovy: „Pufte mě, já fem lékaf,“ se sklonil nad nebohou.
Něco tam dělal, ale já nevím co, protože jsem se radši nedíval. Co kdyby tam byla krev?
Pak se narovnal, počkal až nastane ticho, aby jeho slova patřičně zapůsobila na okolostojící a řekl:
„Tak tady uf nejfem nic platný,“ a užíval si bázlivý obdiv ohromeného davu.
Ale to už na místo dorazil pan Hadraba. Přiklekl k ležící ženě a také tam něco dělal. Lidé pak říkali, že ji snad vytáhl jazyk nebo co. Každopádně ta paní zakrátko vstala, posbírala rozsypaný nákup a odešla jakoby nic.
***
No a život na křižovatce šel také dál jakoby nic. Pan Hadraba složil ruce za zády a opět se opřel o svůj  plot. Zmrtvýchvstalá paní zmizela někde mezi ostatními chodci a autobus se znovu rozjel.
Doktor Mrkos koukal mlčky z okna a tvářil se náramně ukřivděně.