Možná ty vojáky považujete – jako já – za hrdiny, bránící náš způsob života, naši kulturu. Je však možné, že se přikloníte k mínění, že jde o agresory, rozsévající smrt a utrpení na nevinné lidi tam, kde nemají co dělat.
Příběh prvý:
Pan farář otevře dvířka a my vstoupíme na kůr, kde jsou varhany. Je nás dvanáct. Všichni jsou dospělí, jen mně je osm let a držím se za ruku maminky.
Je to ten kostel, v jehož sklepní kobce nalezl Václav Hanka „Rukopis královédvorský“.
Pan farář vypráví o varhanách a já se začínám nudit. Radši bych byl u potoka nebo v lese. Pak zasedne za manuál varhan pan učitel. Sepne ruce, skloní hlavu a setrvá v tichém zamyšlení. Nebo modlitbě.
Opět jsem u potoka a pozoruji klidnou hladinu. Jenže tu zazní ta nejkrásnější melodie, jakou jsem kdy slyšel. Zvědomím si opět kostelní kůr a všimnu si mladé dívky, která se zjevila jakoby odnikud. Andělským hlasem zpívá píseň o andělském chlebu, který se stal chlebem člověka.
Poprvé v životě cítím tu obrovskou sílu přítomného okamžiku a existenci něčeho, co nás daleko přesahuje.
***
Příběh druhý:
Pracuji jako taxikář v jižním Londýně.
Té chladné, deštivé noci objíždím smutné ulice a nemohu zavadit o klienta. Opozdilci spěchají s vyhrnutými límci a deštníky, ale nikdo nezvedne ruku, aby mě zastavil.
Až nad ránem nakládám před jedním nočním klubem skupinku mladých mužů. Ukáže se, že jsou to důstojníci Královského letectva, kteří odlétají zítra na svou první misi v Afganistánu.
Vrátí se všichni? Napadne mě. Snad ano.
Vyrážíme na cestu deštivým Londýnem. Rádio potichu hraje, důstojníci se baví. Tu se ozve ta čarokrásná melodie v podání andělských hlasů chlapeckého sboru. Poručík, který sedí vedle mě, zvýší hlasitost a hovor umlkne.
Z mého vozu se rázem stane chrám a mě vyhrknou slzy. A nejsem sám.
Všichni cítíme přítomnost Boha.
Před hotelem se s těmi hochy obejmeme a já jim popřeji hodně štěstí.
Možná ty vojáky považujete – jako já – za hrdiny, bránící náš způsob života, naši kulturu. Je však možné, že se přikloníte k mínění, že jde o agresory, rozsévající smrt a utrpení na nevinné lidi tam, kde nemají co dělat. S oběma názory jsem se setkal a oba považuji za legitimní.
Ale není to důležité, neboť soudit nám nepřísluší.
Avšak důležitý byl ten krátký okamžik, kdy síla hudby a závažnost neproniknutelné blízké budoucnosti nám dala pocítit boží přítomnost. Nikdy nezapomenu.
Pozn.: Píseň „Panis angelicus“, složil belgicko-francouzský skladatel César Franck (1822 – 1890). Příběh druhý jsem napsal na základě diskuzních příspěvků pod jistým provedením této skladby.
