Ordinace

Ve skutečnosti vlastně neexistuje ani vina, ani krevní pouto. V materiálním světě je však obtížné tyto konstrukty lidského ega opustit. Řekl bych, skoro nemožné.

Jdou polem za horkého dne.
„Vrátíme se,“ řekne dívka prosebně. Ten výlet se od počátku nelíbí.
„Už je to jen kousek,“ povzbuzuje mladík.

Zpustlá vila s kdysi červenou fasádou, kolem zanedbaná zahrada.

„Tak tady byla dědova ordinace,“ řekne mladík a rozhlíží se.
„Daleko od vesnice,“ namítne ona.
„Ani ne. Pár minut. Navíc přímo tady vedle tehdy stála textilka. Před lety ji zbourali.“
Přistoupí ke dveřím s těžkou, mosaznou klikou.
„Dovnitř snad nepůjdeme,“ vyleká se dívka. Cítí se stísněně.
***
Temné zavrčení a nepřátelský hlas.
„Vypadněte odsud. To je soukromý pozemek.“

Stařec stoji ve svahu a proti slunci. Vypadá obrovský a temný.
„Počkejte...,“ řekne smířlivě mladík „tady bývalo středisko. A ordinoval tu doktor Matouš.“
„To je možné, ale to nic nemění na tom, že...“
„To byl můj děda,“ skočí mladík do řeči. „Já jsem také lékař. Včera jsem měl promoci a chtěl jsem to tu ukázat své snoubence.“
Stařec a jeho pes jsou teď už u mladé dvojice. Není tak velký. Ani zlověstný. Spíš starý a rezignovaný.
Chvíli váhá. Pak odemkne dveře.
„Tak se pojďte podívat dovnitř. Jestli chcete.“
Mladík dychtivě vejde. Dívka ho váhavě následuje. Pak vstoupí stařec a nakonec pes.
***
„Tady byla ordinace!“ vykřikne mladík radostně, „pamatuji si to.“
Stařec otevře podivně masivní dveře do vedlejší místnosti.
„A tady byl roentgen!“ nezná meze chlapcovo nadšení. „Tudy jsem chodil za dědou, abych nemusel přes čekárnu. Jasně, tady stál.“
Všichni čtyři jsou teď v prostorné místnosti bez oken. Asi nejzachovalejší v celém domě.
„Já rozsvítím. Vypínač je vedle.“ Stařec vyjde do ordinace, následován psem.
Jeho hlas, plný nenávisti, náhle prolomí ticho: „Tvůj dědek zahrabal moji malou holčičku. A ty za to teď zaplatíš. Ty nikomu škodit nebudeš!“
Pes se rozštěká a dveře se zavřou.
***
Mladou dvojici obklopí tma.
***
***
„Nikdy odsud nevyjdeme ,“ pláče ona.
On bezradně stojí .
„Je to jen hloupý vtip. Musí nás přece pustit,“ jeho hlas je nejistý.
„Nikdo ani neví, kde jsme. Kdybychom tu aspoň byli autem, tak ho najdou a... Proč, proč jsi mě sem tahal?!“
On chtěl přijet vlakem, jako kdysi, když jezdíval za dědou.
***
Kdyby místnost měla okna, viděli by, že slunce je už nízko.
Stará vila je v jeho paprscích purpurová, jako kdysi dávno...

Pozn.:
Jako hudební dovětek jsem zvolil píseň od významné (vlastně zakladatelské) prog-rockové kapely King Crimson. Píseň je z roku 1970, kdy se i odehrál náš příběh.
Přijde mi navíc vhodná svou poněkud tíživou atmosférou.