Zvonek se ozval ve chvíli, kdy se Arnošt natáhl na pohovku v pokoji. Bylo nedělní odpoledne. Podzim už o sobě dával naplno vědět a za oknem pršelo barevné listí.
Před brankou stál Arnoštův starší bratr Adam.
Je to už tak dávno, co spolu ti dva přestali mluvit, že už skoro zapomněli, proč se tak stalo.
***
Když ho Arnošt provázel od branky k domu, napadlo ho, že bratr zestárl. Pocítil k němu lítost, stejně jako k těm letům, kdy se nestýkali.
Ta obyčejná, podzimní neděle to tedy měla změnit.
Adam seděl v křesle v obývacím pokoji a prohlížel si na zdi bratrovy obrazy, zatímco Arnošt v kuchyni připravoval čaj.
Pak seděli proti sobě a mlčeli. Přeci jen mezi nimi stále byla jistá ostýchavost.
„Chtěl jsem tě poprosit“, přerušil Adam mlčení, „jestli bys nenamaloval jeden obraz…“
Znovu se zadíval na Arnoštova díla, visící v hojném počtu na zdech pokoje.
„Já nevím, jestli si na něj pamatuješ. Namalovala ho mamka a visel v kuchyni nad stolem. Pak se někam ztratil při stěhování. Bylo to podzimní odpoledne v parku.“
Arnošt se nepamatoval.
„Mohl bys ho namalovat… jen tak přibližně… Byla to cesta a kolem ní stromy. A hlavně – byl podzim, takže listy byly barevné, oranžové, hnědé, žluté… A kmeny stromu byly černé od deště, víš?“ zeptal se Adam s jakousi zvláštní naléhavostí.
„Já vím“ vzpomněl si Arnošt. „A byl tam kousek modrého nebe.“
Náhle před sebou viděl sám sebe, jako malého chlapečka, který si hraje v kuchyni na zemi. Maminka stojí u plotny a připravuje oběd a na zdi visí ten obrázek. Podzim v parku. Jsou na něm barevné stromy a cesta. Ještě je cítit odcházející léto, ale podzim už převzal vládu.
Zrovna jako dnes, napadlo Arnošta.
***
Arnošt se posadil za stůl a Adam vyšel do té podzimní neděle, aby bratra nerušil.
Když se pak vrátil, byl obrázek hotový.
Adam se na něj dlouho mlčky díval. Zřejmě ho porovnával z obrazem ve své paměti.
Když už se Arnoštovi zdálo, že nic neřekne, otočil se k němu.
„Ten mamčin podzim byl, myslím, teplejší. Slunce stálo výš..
Ale to nebe je tak krásně modré, jako tenkrát. Jako dnes“
Adam přistoupil k oknu a pohlédl vzhůru.
„Jako naděje…“
