O jedné směrnici

Na vojně jsem byl u tankistů. Popravdě  řečeno, nebyl to špatný rok. Odhlédneme-li od nějaké té pakárny (slovensky pakáreň), byla hlavně legrace: kluci z celé republiky, sport (posilovna a fotbálek), pivo, slivovička, Becherovka,…

Takhle to tam vypadalo před asi pěti lety…
 

A takhle v době mimořádné události, o níž bude řeč…
 

                                                                 ***

Často jsem chodil do služeb. Hlavně jako pomocník dozorčího útvaru, čili deveťáka (DVT – Dozorčí vojenského tělesa). Deveťák byl vždy voják z povolání.

Toho dne jsem sloužil s nadporučíkem Kučerou.

Nadporučík Kučera byl propagandista pluku. Co je to za funkci, nikdo netušil. Ale zřejmě to byl skvělý „šolíšek“, protože ho nikdo nikdy neviděl v maskáčích a kanadách. Nosil pouze vycházkovou uniformu a polobotky. A černé brýle. Byl to ostatně krásný člověk – urostlý modrooký blonďák. Dozajista by mu slušela uniforma Wehrmachtu, smáli jsme se.
                                                                  ***
Služba nezačala vůbec dobře. Naopak, začala špatně. Hned po příchodu do deveťárny jsme dostali zprávu o útěku vojáka. Horší už byla jen ztráta zbraně. A vůbec nejhorší by bylo, kdyby zmizel voják i se zbraní. Ale to nebyl, naštěstí, ten případ. Každopádně se však jednalo o mimořádnou událost (po vojensku MU, čti em-ú). Zmizelý voják byl notorický útěkář, kluk ze Slovenska, který měl nasluhovat už asi půl roku.

Kučera, zvyklý na postup podle rozkazů, předpisů a směrnic propadl panice. Co teď?

„No jistě, známá směrnice!“ vytrhl mi ji Kučera z ruky a celý zářil. Bylo jasné, že o její existenci neměl ani ponětí.

Ve směrnici nahoře stálo:
Čas Č + 30 minut: nahlásit zmizení vojáka na velitelství svazku.
"Tak to už určitě 30 minut je", řekl Kučera a usedl k telefonu.
 

Pak už to běželo jako po drátkách. Telefonát stíhal telefonát. Ze svazku požadovali další a další podrobnosti.
Představoval jsem si, jak se rozbíhá velkolepá pátrací akce, vojenská policie zastavuje vlaky, autobusy i osobní automobily mířící na Slovensko a nakonec vytahují od někud za límec toho nebohého zběha.

Kučera měl výbornou náladu, usmíval se a dokonce si začal prozpěvovat tehdejší hit, který hrála i naše útvarová skupina, vedená vojínem Šarkézim.

Popravdě, bylo mi trochu divné, že se celá ta MU hlásila hned na svazek a ne třeba veliteli praporu toho vojáka nebo veliteli našeho útvaru. A jak tam tak sedím, napadlo mě tu směrnici obrátit.... Běda! Mělo to ještě druhou stranu. Teda vlastně první. No samozřejmě! Nejdřív se měl útěk hlásit veliteli praporu a ten to pak měl osobně ohlásit veliteli útvaru. Onen inkriminovaný Čas Č pak představoval plné 4 hodiny (!) od nahlášení zmizení vojáka veliteli útvaru.
Kučera se úplně sesypal a plačtivým hlasem bez ustání opakoval to slůvko, které začíná písmenem „k“ a zní ve všech našich krásných slovanských jazycích úplně stejně.  Velitel útvaru byl totiž fakt ras. Prostě totální zmar a zoufalství...

*) Pozn.: Krásná ukázka tzv. zdvojené nadávky, jejíž zavedení do spisovné češtiny novináři mylně připisují fotbalovému funkcionáři Ivanu Horníkovi. Tím je navíc prokázáno, že většina novinářů vlastnila modrou knížku – jazykový jev byl totiž ve vojenské řeči běžný dávno před Horníkem.
                                                                 ***
A jak to dopadlo? No, průšvih to byl, to ano. Vojáka samozřejmě chytili a Kučera byl přece jen propagandistou pluku, že.

Ovšem jednu nepříjemnou konsekvenci to pro něho přece jen mělo: asi za dva týdny vyrážel první prapor na ostré střelby a na korbě "vejtřasky" seděl v maskáčích a kanadách také nadporučík Kučera. Něco nevídaného! Tvářil se jak raněný tapír. Jestli znáte ten obrázek od Wilhelma Kuhnerta z Brehmova života zvířat, tak ten tapír, to je celý Kučera. Fakt… Vypadá to nějak takhle: