Nebezpečné setkání

Katharidin je prudký jed. Tři setiny gramu prý stačí k usmrcení člověka. Ke svým travičským eskapádám ho používali např. Medicejští. Na druhou stranu byl využíván také jako afrodisiakum. Je obsažen v hemolymfě majkovitých brouků.

Tatínek měl čínské plnící pero. Bylo skleněné, naplněné zeleným inkoustem. Hrot byl už tak obroušený, že se s ním dalo psát jen v jediné poloze. Vedle receptů s ním tatínek psal i všechno ostatní. Například názvy květin, ptáků nebo hmyzu, které jsme potkali na procházkách. Měl velmi nečitelné, ale dekorativní písmo, které jsem si rád prohlížel.  Zvláště, když bylo vyvedené tou tlustou, zelenou linkou. Také bych chtěl takové pero.
***
„Půjdeme na novou silnici,“ řekl jednou odpoledne tatínek.
Nová silnice byla v lese a vedla "od nikud nikam". Prostě kus asfaltu v lese. Asi ji zapomněli dostavět, říkal jsem si. Kolem silnice byly písečné svahy. Tatínek s maminkou šli vpředu s mladším bráchou a já jsem se loudal za nimi.

Odvaloval jsem kameny a hledal brouky pro svou sbírku. To byla totiž moje chlouba a každá návštěva si ji musela poctivě prohlédnout. Však jsem o ní už jednou psal.
S námahou jsem odvalil velký pískovcový balvan a srdce se mi zastavilo: v malé prohlubni seděl kovově modrý brouk s krátkými krovkami a měkkým zadečkem - majka!
Připravil jsem si plastovou lahvičku a rychle chytil majku do ruky.
Ihned jsem ucítil prudkou bolest, jak se mi brouk zakousl do prstu.  Vykřikl jsem, cuknul rukou a majka odlétla obloukem do vysoké trávy.
***
"Co máš?“ zeptal se tatínek.
„A to nic není, než se oženíš, tak se to zahojí“ řekl, když si prohlédl mou ruku. Tak touhle svou typickou větou mě tatínek vždycky dokázal neskutečně namíchnout. Za prvé se nikdy ženit nebudu… no, i když… vzpomněl jsem si na kamarádku Kristýnu, a za druhé… a vůbec.

Pak tatínek vytáhl zápisníček a svým zeleným, čínským perem si zapsal:
15. dubna 1965, 15 hodin, Nová silnice, majka fialová.
***
Pak mě pohladil po vlasech a vyprávěl:
„Ona je majka jedovatá, víš? Když se ocitne v nebezpečí, vypouští z pórů na nožičkách takový ten žlutý, páchnoucí olej, co jsi měl na ruce. A ten je jedovatý. Německy se jí také říká Ölkäfer, tedy olejový brouk. Je to vlastně její krev. Tím se brání a žádný pták nebo třeba žába si jí radši ani nevšimne. To jenom člověk to hned nepozná. Kdybys ji ovšem vzal do ruky opatrně, tak by ti nejspíš nic neudělala.

Samička majky klade vajíčka do země a z nich se vylíhnou malé larvy – moc larev, třeba i několik tisíc - a ty se pak vyšplhají na květy nějakých rostlin a tam čekají, až přiletí včelička samotářka. Vlezou jí na záda a nechají se zanést do jejího hnízda. Tam se živí vajíčky včely a jejím pylem. Několikrát se ta larva promění a nakonec se v domečku té včeličky i zakuklí. No, a na jaře se pak vylíhne takový brouk, kterého jsi dnes chytil. Ale tohle se povede třeba jen jedné larvě z tisíce! Ty ostatní čekají na květu marně nebo nasednou do špatného autobusu a ten je odveze vstříc jisté smrti. A tak je majek docela málo. Tak buď rád, že ti utekla. Samička totiž může naklást vajíčka i vícekrát. I když tohle byl, podle tvého popisu, asi sameček.“
***
Ještě večer, když už jsem ležel v posteli, cítil jsem v ruce bolest.
„Bolí tě to moc?“ zeptala se maminka starostlivě.
Mě ale hlavně bolelo, že mi ta majka unikla. Jak krásně by se vyjímala v mé sbírce!