Korazon

Vlastně ani už nevím, jak se jmenoval. Všichni mu říkali Korazon. To proto, že měl psa - byl to německý ovčák - téhož jména. Korazon člověk a Korazon pes. Korazon znamená ve španělštině srdce.

Bydlel - a je to už dávno - v našem domě na Vinohradech, v takovém sklepním bytě. Byl to už starý pán a neměl nikoho, než toho psa. Žili si svým vlastním životem, jeden pro druhého.
Každý den ráno, v 7 hodin, nastoupili do tramvaje a někam odjeli (tedy kromě neděle, kdy Korazon člověk chodil do nedalekého kostela na ranní bohoslužbu a Korazon pes zůstával sám doma). Vraceli se vždy za 3 hodiny, tedy v 10. Skoro na minutu přesně. Dalo se tedy usuzovat, že jezdí stále na stejné místo. Ale kam, to nikdo nevěděl a snad to ani nikoho nezajímalo.
                                                                             ***

Jednou jsem vezl manželku kamsi na Harfu, kde si potřebovala něco vyřídit. Měl jsem asi hodinu času, tak jsem se šel projít kolem říčky Rokytky. Nikdy jsem tam nebyl, tu část Prahy jsem neznal, ale bylo to jediné místo v rušném okolí, které lákalo k procházce. Byl krásný, časně jarní den, právě tak jako dnes. Cestička se vinula podle potoka, byla ještě trochu blátivá, ale ptáci zpívali a já měl radostnou náladu.

Když jsem už pomalu uvažoval, že se otočím a vydám se na zpáteční cestu, vyběhl proti mně zpoza keřů pes. Díval se mi přímo do očí a vzrušeně štěkal.

„Korazone?!“ řekl jsem udiveně  s otázkou v hlase. On však zakňučel a přiběhl až ke mně. Byl to on. Pochopil jsem, že chce, abych ho následoval. Ušel jsem sotva pár metrů, když jsem uviděl, že na břehu říčky sedí opřený o kmen stromu jeho pán. Hned mi bylo jasné, že jen tak neodpočívá, ale že se něco přihodilo.
„Co je vám?“ přiklekl jsem k němu.
„Ale to nic, jen se mi trochu zatočila hlava“ řekl a podíval se na mě. Zdálo se, že mě poznal.
Ztěžka a sípavě dýchal.
Když jsem zavolal záchranku, přisedl jsem si k němu. Korazon si lehl opodál, nespouštěl ze svého pána oči a tiše kňučel.

Aniž jsem se na cokoli ptal, začal slabým hlasem, se zámlkami, vyprávět příběh svého mládí.
„ Tamhle jsem bydlel, když jsem byl mladý“ řekl a díval se na druhou stranu říčky. Byla tam ohrada a mezi stromy byly vidět jakési sklady. Na jednom bylo napsáno HALA 7.
„Tehdy tam byl činžák, víte? A tady po té cestě jsme chodili… “

Vyprávěl o dívce Stáně, se kterou se procházeli právě po téhle cestě. Spřádali zde sny o společném životě a zažívali své chvilky obyčejného, prostého štěstí.
„Nenamáhejte se, klidně ležte. Sanitka tu bude za chvíli“ zdálo se mi, že ho vyprávění a vzpomínky vyčerpávají.
On jen lehce zavrtěl hlavou. Chtěl mi to všechno říct.
Nakonec došel zřejmě k nejzávažnějšímu okamžiku svého života.
„Toho dne jsme tu byli taky, samozřejmě. Bylo taky jaro…“
Na čele mu vyrazil pot a Korazon si přisedl blíž a lízal mu ruku.
„Pak jsme se rozloučili, jakoby nic. Že se uvidíme zítra. Jenže ona zítra nepřišla. A už nikdy.
Vyprávěl o svém zmatku a zoufalství. Nevěděl, co se stalo, proč nepřišla. Její rodiče mu ani neotevřeli dveře, protože jejich lásce nepřáli.

Díval se na vodu, jak tiše plyne, lhostejná k našim lidským strastem. Tak plynula tenkrát, tak plyne dnes a jistě tak bude plynout pořád. Pak pokračoval.

„Asi za měsíc jsem dostal dopis. Z Mnichova. Ona utekla, víte? A mě nevzala s sebou…“
V očích se mu objevily slzy, on je zavřel a slzy stékaly po tváři.
„Už to dávno přebolelo“ řekl po chvíli.
„Zůstala mi tady cesta a řeka. Každý den sem jezdíme vzpomínat. Bez výčitky... Korazone?“ měl stále zavřené oči a hladil psa něžně po hlavě.
Když oči znovu otevřel, řekl:
„Bože, to je najednou tma. Vidíte ty hvězdy?“
Samovolně jsem zvedl oči vzhůru. Nebe bylo modré a dosud holými větvemi stromů pronikaly paprsky jarního slunce.
„Těch hvězd…“ řekl opět a s námahou zvedl ruku a ukazoval k nebi.
„Existuje prý 120 miliard galaxií…“
Bylo slyšet šumění vody v potoce, zpěv ptáků a siréna blížící se sanitky.
„A v knize Genesis na to stačí jediná věta: A učinil také hvězdy“

                                                         ***

Pes Korazon zaplakal jako dítě, vyskočil a rozběhl se zběsilou rychlostí tím jasným, jarním dnem…
A náhle jsem viděl sebe, jak běžím s ním. Město zůstalo za námi a my jsme běželi cestou, která stoupala rozkvetlou loukou, do strmého kopce, snad až do nebe. Přesto jsem necítil nejmenší únavu.
Tu se z vysoké scaly spustil pták a přidal se k nám a já jsem pocítil se psem i ptákem hlubokou sounáležitost. Byli jsme jedinými živými bytostmi na celé zemi.
Vítr mi svištěl kolem hlavy a hnal proti nám podzimní listí.
A nahoře, před samým vrcholem jsem ucítil ve tváři sníh…