Je to sice blbost, ale ego to potěší

Bydlíme nedaleko velvyslanectví Emirates. To je tam, kde dříve bylo dlouhá léta velvyslanectví Kuby. Oni ti Kubánci vždycky v prvním patře celou noc svítili. Museli totiž hlídat revoluci.

To jednou takhle někam jedeme, myslím, že do Průhonic. Samozřejmě, musíme kolem toho velvyslanectví. A před ním stojí auto České televize a něco natáčejí.
V Průhonicích bylo krásně. Jaro. Obloha jako ty nejkrásnější oči na světě, do kterých je mi dovoleno se každý den dívat.  Zpívali ptáci a rozkvétaly první kytičky. Večer si pustím zprávy. Radši bez zvuku, abych si nezkazil krásný den, strávený v přírodě. Takový ustaraný redaktor tam něco vykládá před kubánským velvyslanectvím a najednou bum! Kolem projede modrý Opel Astra. Tedy ten náš. Co si budeme povídat, člověka (tedy vlastně jeho ego) docela potěší i taková pitomost, jako "být" v televizi.

***
A nebo na gramofonových deskách. Ale to vám nejdřív musím představit dva pány, kteří v tom hrají jistou roli.
Svjatoslav Richter, kdybyste to náhodou nevěděli, byl klavírista. Říká se, že těch je jako Číňanů. Ale tohle byl geniální klavírista. A těch je jen pár.

On jezdil rád koncertovat do Prahy. Aby také ne, takové krásné a hudební město. Ale jednou ho tam potkala taková lapálie. On byl, jako všichni géniové, trochu přecitlivělý. Nesnesl například, když ho někdo při hraní vyfotil. A při jednom koncertě v Praze ho nějaký chytrák vzal dokonce bleskem. A to pana Richtera tak naštvalo, že hned přestal hrát a odebral se do své šatny. A že už ani dál hrát nebude. No, pořadatelé mu přinesli jablkový štrůdl, což byla jeho pochoutka, přivedli mu jeho přítele a vůbec se snažili. Ale nebylo to nic platné, Mistr se už z toho šoku nevzpamatovel. Lidé trpělivě čekali asi hodinu, ale nakonec museli jít domů. A pan Richter pak na Prahu na nějaký čas zanevřel. 

Ollieho Hilla ovšem - na rozdíl od Svjatoslava Richtera - znát nemůžete. Je to můj kamarád a je Angličan. Dokonce z Londýna. Ovšem až podezřele netypický Angličan. Například nepije čaj. Vůbec ho nezajímá fotbal. A to je tedy moc divné. A poslouchá skoro výhradně českou muziku. A to nás zase může těšit.
***
Ollie přijel poprvé do Prahy v červnu, roku 1982. A já jsem sehnal lístky na Pražské Jaro. A co byste neřekli? Zase, po nějaké době, přijel Svjatoslav Richter. Tentokrát ovšem nikoli jako sólista. Spolu s Borodinovým kvartetem měl totiž hrát klavírní kvintety Antonína Dvořáka. On pan Dvořák na poli komorní hudby proslul spíš svými kvartety – hlavně Americkým a Slovanským, ale kvintety jsou také paráda.

Ollie byl šťastný. Když jsme vstoupili do Rudolfina, byly tam davy lidí a všude visely plakátky s přeškrtnutým fotoaparátem.
„To aby nám Mistr neodešel,“ řekla ustaraně paní uvaděčka.

Mistr neodešel a koncert byl úžasný. My jsme s Olliem tleskali úplně nejvíc ze všech a křičeli jsme „Bravo!!!“. Fakt, ještě mnohem víc než Japonci, kteří seděli kousek od nás. A ti jsou v tomhle oboru absolutní světová špička!

Kdybyste se chtěli přesvědčit, že nekecám, tak existuje důkaz. Záznam z toho koncertu totiž vydal holandský PHILIPS na vinylu a později na CD . Tak si nás tam můžete poslechnout.

Dovětek:
Já myslím, že Svjatoslav Richter byl vůbec nejlepší klavírista, který kdy chodil po světě. Ale jak říkám, je to můj názor. Můžete si klidně myslet něco jiného. Existuje o něm skvělý francouzský dokument „L’Insoumis“, což znamená „nepokořený“ (ovšem – a na to pozor – také „odpírač“, takže bude dnes nejspíš, z pochopitelných důvodů, zakázaný). Schválně si ale poslechněte tuto kratičkou skladbu. Je to etuda od Frederika Chopina. Já mám sice radši „Dobře temperovaný klavír“ od Johana Sebastiana Bacha, který mi příjde daleko "hlubší". On totiž pan Bach svou hudbou rozmlouval s Bohem (nebo Bůh s námi?). Ale tohle je efektnější. Uvidíte a uslyšíte, jaký byl pan Richter „bourák“ a ten rozmar s focením mu odpustíte.