Helgoland a já. Já?

18. dubna 1945 bombardovalo ostrov Helgoland 1000 letadel. 18. dubna 1947 explodovalo v podzemí pevnosti 6000 tun trhaviny. Ostrov měl navždy zmizet z povrchu zemského. Nestalo se. Příroda – jako vždy – nakonec zvítězila.

Na ostrov mě dovezla loď „Wappen von Hamburg“ z přístavu Cuxhaven, kde se řeka Labe vlévá do Severního moře.
Labe, na jehož březích uplynulo mé dětství a mládí.
Ostrov má barvu červenou a zelenou. Moře a nebe jsou modré. 
Ležím v trávě, po moři pluje bílá loď.

Je mi sedmatřicet.
„Bylo mi sedmatřicet. Ples skončil. Sedmatřicet, to je v impériu Rubikon... V sedmatřiceti si člověk vytrénoval do krajnosti své tělo a myslí, že je to navždy. A přece půjde na jatka, za potravu červům... Pták, který letí místností a už rozeznává protější stěnu.“ Tak aspoň praví vlastizrádce Michail Sergejevič Lunin. (Edvard Radzinski: Lunin)
Je mi sedmatřicet...
Opravdu mně?
Ne. Mé skutečné Já nemá žádný věk. Ani tělo. Není ničím, nikde, nikdy...
„Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“ (Lk 17, 37)
***
Vítr se prohání trávou a odevšad zalétá křik ptáků.
Moře duní. Slyšíte?
„Om dum durgaje namah“
(Příjď sílo mého skutečného Já)
Věčně. Bez konce...