A slunce zrovna tak krásně svítilo

Francouzi mají rčení „L‘esprit d'escalier“, které lze přeložit třeba jako „duše schodiště“. Používá se pro odpověď nebo myšlenku, která vás napadne jaksi pozdě. Když už jste takříkajíc na schodech, prostě mimo hru. 

Ale schody duši opravdu mají.

Schody, kolem kterých se točil náš dětský svět. Na nich a kolem nich jsme se scházeli navečer a probírali události dne. A všechno ostatní.
Už je to půl století. A představte si, ty schody jsou tam dodnes. Jen se tak nějak zmenšily.

***
Na schodech jsem poprvé uviděl svého bratra. Pod schody zastavila sanitka, která přivedla maminku z porodnice. Maminka vystoupila a ukázala mi miminko v povijanu. A to byl brácha...

***
Na schodech sedával také kluk z Boleslavi, který jezdíval k někomu na prázdniny.
„Kolikrát jsi byl v Praze?“ ptal se každého. On byl šestkrát a byl si jistý, že nikdo z naší podkrkonošské vísky tam nemohl být častěji.
Jednou se obrátil i na mě: 

„To není možný!“ rozčílil se. „Já jsem z Boleslavi a byl jsem šestkrát!“
„No a? Máme tam tetu a jezdíme tam tak dvakrát za rok“ řekl jsem popravdě.
***
Pan Kadečka byl zauhlovač. Až budu velký, budu také zauhlovač, říkal jsem si.  Pan Kadečka měl s paní Kadečkovou, sedm dětí. Nikdo ve vsi neměl víc.
Kromě toho, že byl zauhlovač, byl pan Kadečka také alkoholik. Těžký alkoholik, říkali. A jako takovému mu stačilo docela málo. V hospodě pana Weisse stálo pivo asi dvě koruny a tak se tam pan Kadečka dokázal za ulitou desetikorunu (paní Kadečková mu totiž peníze chytře odebírala hned v den výplaty, kdy na něj čekala u brány fabriky) zlinýrovat, jak zákon káže.
Vždycky, když se vracel od Weissů, šly jsme my, děti, za ním. To bylo legrace!
K lámání chleba došlo, samozřejmě, na schodech.
Pan Kadečka vyšel nejprve dva schody nahoru a hned zase, pozpátku, dva schody dolů. Pak zvládl tři a tak dál. My jsme se vsázeli, kolik udělá příště.
Ale to už se přihnal Jindra, nejstarší Kadečkův syn a zahrozil nám: „Mazejte domů, smradi!“
A protože s Jindrou nebyla legrace, pozorovali jsme z povzdáli, jak si pana Kadečku naložil na záda a odtáhl ho domů.

***
Pan Špaček a paní Špačková se pořád hádali. Vyběhli vždycky před dům a tam na sebe křičeli.
A pak jednou pak Špaček odešel z domova. Měl na sobě hubertus, rádiovku a táhl dva velké kufry. S námahou sešel po schodech a pokračoval na nádraží. Paní Špačková běžela za ním. Tu se mu snažila vytrhnout kufr z ruky, tu mu podrazit nohy, tu mu bušila do zad pěstičkami. Pak se zastavila, dala ruce v bok a jen něco volala. Vzpomínám si pouze na ono neslušné slovo, které začíná na k, a existuje snad ve všech slovanských jazycích a o kterém jsem si dlouho myslel, že znamená volejbalový míč.
„Co se tady taháš s tou k...?!“ křičela totiž jednou paní Špačková na pana Špačka, právě když držel v ruce míč v sousedském utkání ve volejbalu.

***
Po schodech také snášeli rakev s panem Hrdinkou, který byl švec a říkalo se mu Prťáček, protože byl malinký a hrbatý. Už jsem o něm psal. Vždycky mi říkal: „Doktore, viděls včera fotbal?“
„Viděl, pane Hrdinka.“
„To byla holomajzna co? Ale hlavně, že jsme vyhráli!“
My, to znamenalo Dukla Praha.
Prťáčka jsem měl ze všech cizích lidí nejraději.
Jeho rakev byla malá, jakoby dětská.
 

Když šli ti pánové, co rakev nesli, kolem mě, slyšel jsem najednou zřetelně Prťáčkův hlas:
„Doktore, zítra hraje Dukla, tak nezapomeň fandit!“
„Nezapomenu, pane Hrdinka, nezapomenu!... A na vás taky ne...“ polykal jsem slzy.
A slunce zrovna tak krásně svítilo a na kraji jarního lesa se bělaly mladé břízky...