100 slov pro Alexandra Borodina

V  přibližně sto slovech bych chtěl postupně uvést velmi osobní vyznání různým osobnostem. Setkání s jejich dílem pro mě bylo velmi důležité. Zásadní.

Tatínek hrával na violoncello.
Neměl zvláštní nástroj, ani nebyl zvláštní muzikant. Hrál však rád a já jsem ho rád poslouchal.
Hrál i dvě melodie od Alexandra Borodina: úryvek z druhého smyčcového kvartetu a píseň poloveckých dívek z opery kníže Igor. Ty jsem miloval.
Obě byly nekonečně smutné a měly v sobě zvláštní, takovou ruskou marnost. Dojímaly mě.
Možná je měl tatínek rád proto, že Borodin byl také lékař a amatérský violoncellista, jako on. Navíc byl profesorem chemie a skládal jen pro radost. Byl to impozantní zjev.

27. února 1887 během maškarního bálu odletěl na  křídlech větru navždy. Jak ruské.

Dnes ho známe, pokud vůbec, nejspíš asi takto:

https://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=ZGN-Q4_cM_8#t=3