Býval to tady lágr - nebo někdo přehání?

Dnes jsem si přečetl jeden článek nejmenovaného blogera, který se zabývá otázkou bydlení za dob minulých a vychází ze vzpomínek přítele, který prý žil na nádraží ve vagónu. Což o to, tam dnes  žijí mnozí také, dokonce i v topných kanálech dálkového topení a není vyjímkou že rok co rok se zde najdou i jejich mrtvá těla. Jsou lidi, kteří prostě nemají problém s tím, kde bydlí a potom ti druzí kteří by takhle žít nedokázali a tak se snaží najít slušné bydlení.

Blogerovi dávám za pravdu, že tehdy byly dlouhé čekací doby na byty a to, že se na byťáku podplácelo nebylo také nic vyjímečného. Jenže  mnoho podniků dávalo stabilizační byty, dávaly stabilizační půjčky a ti, kteří neměli tu možnost, prostě žili v jednom bytě třeba dvě rodiny. Mladí počkali se svatbou a těch, kteří si stavěli svépomocí rodinné domky, bylo celkem taky dost. Tehdejší Národní výbory vycházely těmto lidem vstříc a kontrolovaly stavební parcely, které zely prázdnotou a tlačily jejich majitele k odprodeji těm, kteří chtějí stavět domek.  V podstatě jsem měl to štěstí, že jsem měl pracovitého dědečka, který už před válkou postavil dům, který prodal a potom si nechal za utržené peníze postavit tehdejší firmou Pašek a spol. nový patrový dům. Krom toho koupil dvě zahrady hned u domu, což bylo prozřetelné. Nový dům byl dostavěn právě v roce, kdy začala druhá sv. válka. Tuto v okrajové části města celkem zdárně přestál, až na poslední spojenecký nálet, který u domu rozbořil střechu a vedlejší sousedi přišli v troskách domu o půlroční holčičku. Domy v okolí byly do poloviny zbořené a tak lidem nezbylo nic jiného než se znovu pustit do díla a začít opravovat. Jsem třiapadesátý ročník, takže tyto události mám z vyprávěni maminky. Nicméhě si velice dobře pamatují na díru ve dveřích od střepiny bomby, kterou tu nejspíš prarodiče nechávali jako memento války.

Část mých příbuzných z otcovy strany bydlela v Praze Libni - babička s dědou v bytě dva plus koupelna se záchodem a kuchyňka, teta bydlela v místě kterému se říkalo Čertův vršek v domku. Matka mého strýce bydlela v pavlačovém domě v Libni kousek od kina Dukla - tam měla jen dvě malé místnůstky, záchod byl na chodbě - pavlači a stejně tak i vodovod který ústil do starobylé litinové výlevky. Nikdo z rodiny neměl problémy s bydlením - jen po válce vzhledem k rozbořeným domům žilo víc rodin pohromadě. V šedesátých letech si začal stavět dům můj strýc - dobře na tu dobu pamatuji, protože jsem chodil na bouračky starých domů, na jejichž místa byly poté postaveny domy panelové s veškerým vybavením - vím to, protože znáte kluky - a tak když jsme chodili za školy prolézali jsme rozestavěné panelácké byty a hledali vše co by bylo  zajímavé - třeba patrony do nastřelovacích pistolí. Leč nebyli jsme úspěšní - jen pouzité těch se tu povalovalo dost.  Staré domy které mnohé utrpěly i válkou byly nahrazeny novými a jejich majitelé dostali náhradní byt v paneláku.  Můj strýc tehdy dostal půjčku od Škodovky - nenávratnou a protože pomáhal kdo ruce měl a také levný materiál z bouraček (a pamatuji si, že jsme ve třech očistili přes padesát tisíc cihel) tak se po třech letech dům dostavěl. V sedmdesátých letech jsem si začal stavět dům sám za pomoci dědy a otce - dostal jsem rovněž stabilizační půjčku - nenávratnou a u spořitelny přes sto tisíc úvěr. Jsem přesvědčen, že kdo chtěl, ten si svoji bytovou situaci dokázal vyřešit. Pamatuji na to, že existovala novomanželská půjčka, která mohla být určena na výstavbu, s každým narozeným dítětem se odpočítávala určitá částka. V obcích se zase využívalo toho, že dvojdomky byly nenávratnými půjčkami daleko výhodnější a to, že si sousedi navzájem pomáhali ve stavění - to nebylo nic mimořádného. Zkuste se zeptat třeba v Postřekově na Domažlicku.  Takže je pro mne opravdu záhadou, do jaké situace se dostal onen blogerův kamarád, že přebýval ve vagonu. Podle mne, nemusel.  Ale řekněte si vy jaké máte zkušenosti s bydlením a třeba i s nákupy v té době. Jasně - ony banány, vložky, pomeranče můžeme nechat stranou - ona totiž, a to neví moc lidí, byla na naši zem, kvůli její orientaci na SSSR, byla vyhlášena různá embarga - takže země, které by chtěly dovézt některé zakázané věci, byly zase tou druhou stranou zastaveny. Byl to hloupý boj ideologií. Doufejme, že už se něco podobného nebude opakovat.  Jedno je ale fakt - i když nebyly plné obchody tak jsme to přežii a nemyslím si, že s nějakou újmou - možná, že právě to nás dávalo víc dohromady nežli to co se děje dnes.

Těším se na vaši slušnou a věcnou diskusi!